Gabriel García Márquez I

28. srpna 2005 v 18:22 | Skip |  Literatura
První část krátkého životopis jednoho z mých nejoblíbenějších spisovatelů



Narodil se 6. března 1928 v severokolumbijském městě Aracataca, kde byl vychován v domě prarodičů z matčiny strany, v domě plném tetiček a všelijakých duchů. Ale pro lepší pochopení Márquezova života je dobré vědět něco málo z historie Kolumbie a také z neobvyklé minulosti jeho rodiny.

Kolumbie

Kolumbie získala nezávislost na Španělsku v roce 1810 a je tak jednou z nejstarších demokracií v Latinské Americe. Smutným faktem ale je, že mír a spravedlnost byli v této "demokracii" spíše výjimečným jevem.

Na počátku zde bylo samozřejmě původní indiánské obyvatelstvo, které nenávidělo Španěly, drancující jejich zemi v honbě za zlatem, násilím nutící Indiány ke konverzi na katolickou víru a brutálními prostředky prosazující politickou moc. Roku 1568 zaútočil na Riohachu William Drake a Angličané poté vedli v několika následujících stoletích nespočet pří se Španěly o koloniální nadvládu. V roce 1810 vyhlásila Kolumbie nezávislost a zažila krátké období svobody, když byla roku 1815 znovu podrobena Španěly po krutém a krvavém tažení generála Murilla. Přispěly k tomu především vnitřní sváry a toto období je v kolumbijské historii nazýváno La Patria Boba - Vlast nekňubů. Podruhé byla Kolumbie osvobozena ze španělské nadvlády roku 1820 Símonem Bolívarem, který se stal jejím prvním prezidentem. Roku 1849 vznikly v zemi dvě politické strany, Liberální a Konzervativní, které existují dodnes. Tyto dvě strany tvoří rámec mnoha Márquezových děl a pochopení jejich podstaty a charakteru je nejen klíčem k jeho tvorbě, ale také k porozumění bohužel ne příliš stabilní latinskoamerické politické situaci obecně.

Značné rozdíly v ideologiích Liberálů a Konzervativců vedly k mnoha letům krvavých konfliktů. Liberálové a Konzervativci jsou spíš jako válčící frakce nebo klany než dvě strany s pevnými a radikálně opozičními ideologiemi. Obě strany mají represivní tendence, obě jsou prolezlé korupcí, a pokud jsou zrovna u moci, hrozným způsobem ji zneužívají a během chmurné kolumbijské historie byly obě více méně ve válce. O kolumbijských politických stranách se často říká, že do nich člověk nevstupuje, ale že se v nich rodí. A opravdu je tomu tak, že jsou to spíš takové územní a rodinné jednotky než dvě strany mírově fungující s odlišnými politickými programy. Kromě toho je země rozdělena na dvě hlavní územní části: costeños na karibském pobřeží a cachacos v centrální vysočině. Obě skupiny používají tyto názvy proti sobě jako pejorativní a sem tam na sebe hledí s pohrdáním. Costeños jsou více rasově smíšení a jsou to především potomci pirátů a pašeráků smíšených s černými otroky. Jako celek by se dali označit za tanečníky, dobrodruhy a lidi, užívající si naplno všelijakých radovánek. Naproti tomu cachacos jsou více formální, aristokratičtí, méně rasově smíšení a velmi hrdí až pyšní na svá města, jako je Bogota, stejně tak jako na schopnost mluvit výborně španělsky. Tropické karibské pobřeží bylo tradiční baštou Liberálů, kdežto vnitrozemí s chladnými horami a údolími bylo většinou na straně Konzervativců. Márquez často zmiňoval, že sám sebe vidí jako mestice a costeña a obě tyto charakteristiky ho formovaly jako spisovatele.

Během 19. století byla Kolumbie zmítána rebeliemi, místními i celonárodními občanskými válkami a proběhlo zde také množství státních převratů. Toto století plné krveprolití kulminovalo v roce 1899, kdy začala tisícidenní válka, nejhorší z kolumbijských občanských válek, která skončila v roce 1902 porážkou Liberálů. Tato válka si vyžádala více než sto tisíc obětí, především z řad venkovských rolníků. Márquezův děda v této válce bojoval a mnoho veteránů bylo nakonec zvěčněno jako fiktivní postavy v jeho dílech.

Další výrazný vliv na Márquezovo dílo měl masakr dělníků z banánových plantáží, kteří v roce 1928 stávkovali. Ačkoliv je hlavním vývozním artiklem Kolumbie káva, bylo v několika prvních desetiletích 20. století pěstování banánů velmi důležitou součástí ekonomiky země. Obchod s banány ovládala americká společnost United Fruit Company, která měla v této oblasti monopol a práce na plantážích byla v té době zdrojem příjmů mnohých costeños včetně Aracatacy. UFC měla neomezenou ekonomickou sílu a obrovskou politickou moc, avšak byla to společnost zkorumpovaná a amorální, která vykořisťovala mnoho kolumbijských dělníků. V říjnu roku 1928 zahájilo více než 32 000 dělníků stávku, požadujíce mimo jiné hygienické podmínky k práci, lékařskou péči, fungující toalety a výplatu peněz v hotovosti namísto inflačních poukázek společnosti. Dělníci však nebyli bráni jako zaměstnanci, i když pracovali sedm dní v týdnu za minimální plat. Byli vedeni jako subdodavatelé, takže se na ně nevztahovaly kolumbijské pracovní zákony a bezpečnostní nařízení. Američané zcela ignorovali požadavky stávkujících a krátce po zahájení stávky nechala kolumbijská vláda obklíčit banánovou oblast vojskem. Jedné prosincové noci se v Ciénaze (30 mil severně od Aracatacy) shromáždil velký dav demonstrantů. Aby potlačili nepokoje, vydali Konzervativci vojákům rozkaz ke střelbě do neozbrojených dělníků a stovky jich byly zabity. V několika příštích měsících další lidé beze stopy zmizeli a nakonec byl celý incident vládou popřen a vymazán. Márquez později včlenil tyto události do románu Sto roků samoty.

Další významnou událostí, která ovlivnila jeho psaní a kterou již sám prožil, byla hrůzná epizoda v kolumbijských dějinách zvaná la violencia - násilí. Tyto události měly kořeny v masakru na banánových plantážích. Mladý a odvážný politik, člen kongresu za Liberální stranu Jorge Eliécer Gaitán se jako jeden z mála postavil proti korupci ve vládě a žádal vyšetření událostí na banánových plantážích. Gaitán se rychle stal oblíbencem rolníků a chudých lidí, avšak mocní a vlivní členové obou politických stran z něj měli strach a nenáviděli ho. V rozhlase vyhlašoval, že nastal čas změn, čas, aby se lidé podíleli na opravdové demokracii a aby byly velké korporace pohnány k zodpovědnosti. V roce 1946 byl Gaitán natolik silný, že rozštěpil vlastní stranu, která byla u moci od roku 1930. Tento rozkol vedl k tomu, že se Konzervativci dostali k moci a ze strachu z odvety začali organizovat paramilitární skupiny, které měly za úkol terorizovat liberální voliče a které jich na konci roku tisíce povraždily. V roce 1947 získali Liberálové opět kontrolu nad kongresem a Gaitán se stal leaderem strany. (Navzdory úsilí Konzervativců byla volební účast rekordní.) Napětí sílilo a 9. dubna 1949 byl Gaitán v Bogotě zavražděn.

Město bylo tři dny v chaosu velkých nepokojů, které si vyžádaly 2 500 obětí. Toto období se nazývá El Bogotázo. La violencia se tak dostala do další smrtící fáze. Obě strany organizovaly guerillové armády a v zemi se rozšířil teror. Města a vesnice byly vypalovány, tisíce lidí včetně žen a dětí byly brutálně zavražděny, farmy byly konfiskovány a více než milion rolníků uteklo do sousední Venezuely. V roce 1949 Konzervativci dokonce vyhnali Liberály uprostřed projevu z Kongresu. Nakonec Konzervativci rozpustili Kongres, vyhlásili v zemi stav obležení a Liberálové (nyní označováni za "komunisty") byli pronásledováni, perzekuováni a vražděni. Země byla násilím rozdělena a la violencia si vyžádal do roku 1953 životy 150 000 Kolumbijců. Toto období se později odrazilo v několika Márquezových novelách a povídkách, z nichž nejvýznamnější je Zlá hodina.

Rodina

Nejvýznamnějšími Márquezovými příbuznými byli nepochybně prarodiče z matčiny strany. Jeho děda byl Nicolás Ricardo Márquez Mejía, veterán tisícidenní války, v níž stál na straně Liberálů. Žil v Aracatace, banánovém městě na karibském pobřeží, které pomáhal zakládat. Byl něco jako hrdina mezi costeños a odmítl mlčet o masakru na banánových plantážích; v roce 1929 doručil do Kongresu veřejnou žalobu. Byl to složitý a zajímavý muž, který vedl neobyčejný život. Mimo to byl také velmi dobrým vypravěčem. Za mlada zabil v souboji muže a říká se, že je otcem více než šestnácti dětí. Vyprávěl o svých válečných činech, jako by to byly skoro zábavné historky - mladická dobrodružství se zbraněmi. Starý plukovník učil malého Gabriela pomocí naučného slovníku, každý rok ho bral do cirkusu a jako první mu ukázal led, "zázrak", který se nacházel ve skladišti společnosti UFC. Svému mladému vnukovi také řekl, že pro něj neexistovalo větší břímě, než smrt člověka, kterého zabil v souboji. To si Márquez dobře zapamatoval a "vložil" do úst některým svým literárním postavám.

Babička Tranquilina Iguarán Cotes měla na mladého Márqueze stejný vliv jako její manžel. Byla velmi pověrčivá, stejně jako mnoho jejích sester, a dům tak byl plný všelijakých duchů, předtuch, dobrých i zlých znamení a zázraků. To vše její manžel ignoroval a jednou řekl svému vnukovi: "Neposlouchej to. Jsou to jen babské řeči." Ale on poslouchal, babička vyprávěla jedinečným způsobem. Bez ohledu na to, jak podivná a nepravděpodobná byla její tvrzení, vždycky je sdělovala tak, jako by to byla nevyvratitelná pravda. Tento styl, kdy se s vážností mluvilo o těch nejpodivnějších věcech, použil její vnuk o nějakých třicet let později ve svém nejslavnějším románu.

Jeho rodiče pro něj byli v několika prvních letech více méně cizí lidé. To, co předcházelo této situaci, je dosti zajímavé. Márquezova matka, Luisa Santiaga Márquez Iguarán byla jedním ze dvou dětí, které měl plukovník se svou manželkou. Tato vášnivá dívka se bohužel zamilovala do muže jménem Gabriel Eligio García. "Bohužel" proto, že García byl pro její rodiče něco jako prokletý člověk. Především byl Konzervativec a la hojarasca, což bylo hanlivé označení nových obyvatel města, kteří přišli v době rozkvětu banánového obchodu. (La hojarasca znamená "mrtvý list", tedy něco, co je nejlepší zamést jako nepotřebnou věc.) Navíc měl pověst záletníka a byl otcem čtyř nemanželských dětí. Rozhodně to tedy nebyl muž, jakého si pro svou dceru plukovník představoval. Ale on se jí přesto vytrvale dvořil, hrál jí houslové serenády, psal básně a nespočetné dopisy, dokonce jí posílal i telegramy. Zkoušeli všechno možné, aby se toho muže zbavili, ale on se stále vracel a bylo zřejmé, že se ho jejich dcera nechce vzdát. Nakonec ale podlehli této romantické vytrvalosti a plukovník dal ruku své dcery bývalému studentovi medicíny. Aby se urovnaly vztahy, odstěhovali se novomanželé do Riohachy, která byla plukovníkovým rodištěm. (Tento tragikomický příběh námluv svých rodičů později použil v knize Láska za časů cholery.)

Raná léta

Gabriel José García Márquez se narodil 6. března 1928, ačkoliv otec tvrdil, že to bylo v roce 1927. Protože byli rodiče chudí a neustále bojovali s nouzí, souhlasili prarodiče, že k sobě vezmou malého chlapce na vychování, jak to bylo v té době běžné. Rok 1928 byl bohužel posledním rokem banánového boomu v Aracatace. Stávka a její brutální potlačení na město těžce dolehla. Více než sto stávkujících bylo jedné noci v Aracatace zabito a pohřbeno do společného hrobu. Byl to smutný start do života budoucího spisovatele, který se později také odrazil v jeho díle.

Z Gabita vyrostl klidný a stydlivý mladík, nadšený z dědových příběhů a babiččiných pověr. Kromě plukovníka a jeho samého žil v domě plném žen a později poznamenal, že jejich víra mu naháněla takový strach, že se nemohl hnout z místa, jak byl vyděšený ze všelijakých duchů. A přesto bylo v jeho budoucí práci spisovatele mnohé spojeno s tímto domem. Příběhy z občanské války a masakr na banánových plantážích, námluvy rodičů, silný vliv prakticky matriarchálního uspořádání domu, pověrčivost, příchody a odchody tetiček, velké tety a dědova nemanželská dcera… Později Márquez napsal: "Cítím, že veškeré mé psaní vychází ze zážitků, prožitých v době, kdy jsem byl u svých prarodičů."

Když mu bylo osm let, děda zemřel a protože babička postupně ztrácela zrak, odjel ke svým rodičům do Sucre, kde otec pracoval jako lékárník. Brzy po příjezdu do Sucre bylo rozhodnuto, že by měl jít do školy. A tak byl poslán do internátní školy v Baranquille, přístavního města v ústí řeky Magdaleny. Tam si získal pověst plachého hocha, který píše humorné básničky a kreslí karikatury. Pro svou vážnost a nesportovní založení mu spolužáci začali říkat "Starý muž".

V roce 1940, když mu bylo dvanáct let, získal stipendium pro nadané studenty na střední škole vedené Jezuity. Tato škola - Liceo Nacional - byla v Zipaquirá, třicet mil severně od Bogoty. Cesta tam trvala týden a v této době dospěl k závěru, že Bogota není město, které by měl nějak zvlášť rád. Když se poprvé ocitl v hlavním městě, shledal ho skličujícím a depresivním a tento dojem ještě více utvrzoval fakt, že patřil ke costeños.

Ve škole dobře prospíval a v noci často četl nahlas svým kamarádů ve společné ložnici. I když ještě nepsal nic významného, jeho velká láska k literatuře, kreslení karikatur a psaní povídek mu získávali pověst spisovatele. Možná že tato pověst byla onou hvězdou, která řídila loď jeho představivosti. Po absolvování střední školy v roce 1946 uposlechl osmnáctiletý spisovatel přání rodičů a zapsal se na práva na univerzitě v Bogotě, i když by byl raději novinář.

V této době potkal Márquez svoji budoucí ženu. Během návštěvy rodičů se seznámil s třináctiletou dívkou Mercedes Barcha Prado. Byla tajemná a mlčenlivá, "nejzajímavější člověk", jakého kdy potkal. Před odjezdem na univerzitu ji požádal o ruku. I když souhlasila, musel nejprve dokončit školu, a tak odložila zasnoubení. Ačkoliv nebyli oddáni ještě následujících čtrnáct let, slíbila mu Mercedes svou věrnost.

Hladová léta

Márquez brzy zjistil, že ho studium práv vůbec nezajímá a stal se z něj lenoch. Začal vynechávat přednášky a zanedbávat jak studium, tak sebe. Raději se potuloval po Bogotě a četl básně namísto právnických učebnic. Stravoval se v levných kavárnách, kouřil hodně cigaret a scházel se s literárními socialisty, chudými umělci a nadějnými novináři. Jednoho dne se jeho život změnil. Mohla za to jedna kniha. Tou knihou byla Kafkova Proměna. Jako by se všechny čáry jeho osudu najednou spojily na rukách, v nichž držel tu knihu. Tato kniha na něj měla hluboký vliv, když si díky ní uvědomil, že literatura se nemusí držet tradičních způsobů vyprávění a rozvíjení děje. Bylo to osvobozující: "Myslel jsem si, že neznám nikoho, kdo by si dovolil něco takového napsat. Kdybych ho znal, začal bych psát mnohem dříve." Poznamenal také, že Kafkův "hlas" na něj působil jako hlas babičky - "je to jako příběhy babičky, nejdivočejší věci vyprávěné nejprostším způsobem."

První, co udělal, bylo, že se vrhl na veškerou literaturu, která mu dosud unikala. Začal nenasytně číst, hltal vše, co se mu dostalo do rukou. Začal také psát a k jeho velkému překvapení byla první povídka, kterou napsal, Třetí rezignace, publikována v roce 1946 v liberálních bogotských novinách El Espectador. (Nadšený editor se o něm dokonce vyjádřil jako o "novém géniovi kolumbijské literatury"!). Márquez tak vstoupil do tvůrčího období, kdy v několika příštích letech napsal do novin dalších deset povídek.

Jelikož byl humanista z liberální rodiny, hluboce ho zasáhlo zavraždění Gaitána v roce 1949 a zúčastnil se povstání El Bogotázo, při němž byla částečně vypálena čtvrť, v níž bydlel. Univerzita byla zavřena, což urychlilo jeho přesun na klidnější sever, kde přestoupil na univerzitu v Cartageně de Indias. Tam se jen okrajově věnoval právům, zatímco psal každý den sloupek do cartagenských novin El Universal. V roce 1950 se rozhodl definitivně opustit práva, oddal se plně psaní a přestěhoval se do Baranquilly. V několika dalších letech se tam scházel s přáteli z literární společnosti zvané El grupo de Baranquilla a pod jejím vlivem četl díla Hemingwaye, Joyce, Woolfové a především Faulknera. Pustil se také do studia klasiků a obrovskou inspirací mu byl Sofoklův Král Oidipus.

Faulkner a Sofokles na něj měli největší vliv na konci čtyřicátých a počátku padesátých let. Faulkner ho okouzloval schopností přetvořit dětství v mytickou minulost, vymýšleje město a zemi, jakožto místo jeho všednodennosti. Ve Faulknerově Yonknapatawphě našel inspiraci pro své Macondo a v Sofoklově Králi Oidipovi a Antigoně nacházel bohaté myšlenky o spiknutí zasahujícím společnost a o zneužívání moci. Márquez začínal být nespokojený se svými rannými povídkami, domnívaje se, že jsou příliš abstraktní a nemají toho moc společného s jeho opravdovými zkušenostmi. Byly to "jednoduše intelektuální elaboráty a nic, co by mělo něco společného s mojí realitou". Faulkner ho naučil, že spisovatel by měl psát o tom, co se ho dotýká a Márquez léta bojoval se svou Múzou - co chtěl doopravdy říct?

Jeho myšlenky se uspořádaly, když se s matkou vrátili do dědova domu v Aracatace, aby ho prodali. Dům byl v hrozném stavu, stejně jako celé město, které vypadalo jako mrtvé, jako by zamrzlo v čase. V hlavě se mu však rozvířily vzpomínky. Načrtl si zkušební novelu, založenou na vlastních zkušenostech a prožitcích, s názvem Dům. Inspirován touto návštěvou napsal po návratu do Baranquilly svoji první novelu Všechna špína světa. Příběh spiknutí převzal z Antigony a umístil ho do mýtického města. Byla to vlastně osada u banánové plantáže, kterou nazval Macondo a která se nacházela poblíž Aracatacy, jíž znal z dětství. (Slovo "Macondo" znamená v jazyce kmene Bantu "banán".) Toto Márquezovo Macondo byla vlastně latinskoamerická Yonknapatawpha. Tato novela byla bohužel odmítnuta prvním nakladatelem, kterému ji poslal, a poté ji uložil do šuplíku, když byl pohlcen pochybnostmi o svých literárních schopnostech. (Zatímco byl Márquez v roce 1955 ve východní Evropě, byla tato novela zachráněna jeho přáteli, kteří ji poslali nakladateli, a tentokrát byla vydána.)


Navzdory odmítnutí a neustálé chudobě byl v podstatě šťastný. Bydlel v bordelu, byl obklopen přáteli a měl stálé zaměstnání v El Heraldo, kam psal sloupky. Po večerech psal a hovořil se svými kamarády nad kávou, k níž kouřil hodně cigaret. Potom ho v roce 1953 náhle přepadl neklid. Opustil práci, sbalil se a vydal se s přítelem prodávat encyklopedie do La Guajiry. Trochu cestoval, zpracovával některé své literární nápady a nakonec se formálně zasnoubil s Mercedes Barachovou. V roce 1954 se vrátil do Bogoty a přijal místo v El Espectadoru jako autor povídek a filmových kritik. Trochu koketoval se socialismem, vyhnul se pozornosti současného diktátora Gustáva Rojase Pinilly a uvažoval o své úloze jako spisovatele v období la violencia.

Roku 1955 se stala událost, která ho přivedla zpět k literatuře a nakonec vedla k jeho dočasnému exilu. Toho roku se stala nehoda na kolumbijském torpédoborci Caldas, který se vracel do Cartageny. Při bouři bylo smeteno z paluby několik námořníků a všichni zahynuli, až na jednoho pozoruhodného muže. Tím mužem byl Luis Alejandro Velasco, kterému se podařilo na moři přežít deset dní v záchranném člunu. Když byl nakonec vyplaven na břeh, stal se rychle národním hrdinou. Velasco byl zpracován vládní propagandou, dělal nejrůznější projevy a propagoval hodinky a boty, které s ním přečkaly jeho boj o přežití na moři. Nakonec se však rozhodl říct pravdu. Caldas převážel nelegální zboží a oni byli smeteni z paluby kvůli nedbalosti a nezpůsobilosti lodi k přepravě takového nákladu! Přišel do kanceláře El Espectadoru a nabídl jim svůj příběh. Zpočátku váhali, ale nakonec ho přijali. Velasco vyprávěl svůj příběh Márquezovi, který vystupoval jako anonymní pisatel a přepracoval ho v prózu. Příběh byl vydáván na pokračování během dvou týdnů jako "Pravda o mém dobrodružství od Luise Alejandra Velasca" a způsobil opravdovou senzaci. Zveřejnění vedlo k tomu, že byl Velasco propuštěn z námořnictva. Z obavy, že by mohl Pinilla Márqueze perzekuovat, poslal ho nakladatel do Itálie, odkud měl podávat zprávy o blížící se smrti papeže Pia XII. Když se ale pontifik uzdravil, bylo jeho poslání zbytečné, a tak se stal dopisovatelem z Evropy. Po krátkém studiu filmu v Římě se vydal na cestu do komunistického bloku.

Nakonec se Márquez usadil v Paříži, kde se dozvěděl, že je bez práce, protože Pinillova vláda zavřela El Espectador. V Latinské čtvrti žil ze své pověsti a díky laskavosti domácí, peníze postupně vracel ze záloh. Pod vlivem Hemingwaye napsal dvanáct náčrtů knihy Plukovníkovi nemá kdo psát a část Este pueblo de mierda, ze které byla později Zlá hodina. Když dopsal Plukovníka, odjel do Londýna a poté do Jižní Ameriky, nikoliv však do Kolumbie, ale do Venezuely, která byla nejčastějším cílem kolumbijských uprchlíků. Zde dokončil Este pueblo de mierda, dílo, které se nejvíce zabývá obdobím la violencia. Jeho ranné povídky byly chladné a abstraktní. Všechna špína světa byla napsána pod vlivem Faulknera, Plukovníkovi nemá kdo psát a Všechna špína světa byly rovněž vzdáleny jeho představám, které po léta rozvíjel. Jeho poslední dílo se odehrávalo v mýtickém Macondu, ale věděl, že ještě nenašel ten správný způsob, jak vyprávět příběhy, věděl, že ještě neobjevil svůj pravý hlas.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama