Gabriel García Márquez II

28. srpna 2005 v 19:05 | Skip |  Literatura
Druhá část životopisu jednoho z mých nejoblíbenějších spisovatelů



Ve Venezuele se setkal se starým přítelem Pliniem Apuleyem Mendozou, který byl editorem v Caracaském týdeníku Elite. Během roku 1957 projížděli komunistickou Evropou, hledajíce odpověď na situaci v Kolumbii a přitom přispívali články do různých latinskoamerických publikací. A zatímco viděli v socialismu naději, Márquez si s bolestí uvědomil, že komunismus může být stejně tak hrozný jako la violencia. Po dalším krátkém pobytu v Londýně se vrátil do Venezuely, kde Mendoza pracoval pro Memento a opět mu nabídl práci. Potom v roce 1958 riskoval návštěvu Kolumbie. Proklouzl do rodné země a oženil se s Mercedes Barachovou, která na něj v Baranquille čekala dlouhé čtyři roky. Poté novomanželé proklouzli zpět do Caracasu, kde se však vyostřily problémy. Po publikování článků zaměřených proti americké věrolomnosti a tyranskému zneužívání, podlehlo Memento politickým tlakům a obhájcům proamerických postojů po nešťastné květnové návštěvě Richarda Nixona. Rozhněvaný Márquez s Mendozou rezignovali. Krátce po odchodu z Mementa odjel s manželkou do Havany. Nadšený revolucí pomáhal vytvořit bogotskou pobočku Castrovy zpravodajské agentury Prensa Latina a začalo přátelství s Castrem, které trvá dodnes.

V roce 1959 se narodil Márquezův první syn Rodrigo a rodina se přestěhovala do New Yorku, kde dohlížel na severoamerickou pobočku Prensy Latiny. Od rozzlobených Američanů mu bylo vyhrožováno smrtí a dostavila se deziluze, když se objevily rozpory v kubánské komunistické straně. Odstěhoval se do Mexico City, kam jel přes americký Jih, po stopách putování Faulknera. Až do roku 1971 odmítal znovu vstoupit do USA.

V Mexico City psal scénáře a titulky k filmům. Publikoval zde také některé ze svých novel. V roce 1961 bylo vydáno Plukovníkovi nemá kdo psát a o rok později Pohřeb velké matky. V tomto roce se také narodil jeho druhý syn Gonzalo. Přátelé ho přesvědčovali, aby se zúčastnil literární soutěže Colombian Esso v Bogotě. Přepracoval také Este pueblo de mierda a změnil název na Zlá hodina. Přihlásil ji do soutěže a vyhrál. Patroni literární ceny poslali Zlou hodinu do Madridu, aby byla vydána, a ta spatřila světlo světa v roce 1962. Márquez z ní byl velmi zklamán. Španělský vydavatel knihu zcela zničil, když odstranil latinskoamerické slovní výrazy a vše, co se mu zdálo závadné, a navíc nechal postavy mluvit dokonalou španělštinou. Zdrcený Márquez byl nucen tuto knihu zavrhnout. Trvalo téměř půl desetiletí, než byla vydána znovu v původní podobě.

Několik následujících let bylo ve znamení hlubokého zklamání, když nevytvořil nic moc hodnotného s výjimkou filmového scénáře, který napsal s Carlosem Fuentesem. Přátelé se ho snažili povzbudit, jak jen mohli, nicméně on se začal cítit jako ztroskotanec. Žádná z jeho prací nebyla vydána ve více než sedmi stech výtiscích. Nikdy nedostal honorář a jeho příběh z Maconda mu stále unikal.

Úspěch

A pak to přišlo: jeho zjevení. V lednu roku 1965 jel s rodinou na dovolenou do Acapulca, když ho náhle udeřila inspirace. Našel svůj hlas. Poprvé po dvaceti letech se mu jasně zjevilo Macondo. Později napsal:

"Náhle, nevím proč, jsem měl vnuknutí, jak tu knihu napsat… Měl jsem ji kompletně zformovanou a přesně tak bych mohl první kapitolu slovo za slovem diktovat sekretářce."

A později pohlížel na své vnuknutí takto:

"Způsob, jaký jsem nakonec použil k vyprávění Sta roků samoty, byl inspirován způsobem, jakým vyprávěla své příběhy má babička. Nadpřirozené a fantastické věci vyprávěla tak, jako by byly zcela přirozené… Nejdůležitější byl výraz její tváře. Vůbec nezměnila výraz, když své příběhy vyprávěla a každý byl překvapený. Při předchozích pokusech o psaní, jsem vyprávěl tak, aniž bych tomu věřil. Zjistil jsem, že tomu, co píši, musím věřit a vyprávět se stejným výrazem, jaký měla při vyprávění babička, to znamená s kamennou tváří."

Okamžitě otočil auto a zamířil domů. Tam přenechal starost o rodinu Mercedes a zavřel se do pokoje, aby psal.

Osmnáct měsíců psal každý den a denně vykouřil šest krabiček cigaret. Bylo prodáno auto a téměř všechno domácí zařízení bylo zastaveno, aby měla Mercedes prostředky na uživení rodiny a aby mu mohla dodávat spousty papíru a cigaret. Přátelé říkali jeho zakouřenému pokoji "mafiánské doupě" a začali mu vypomáhat, jako by najednou všichni pochopili, že tvoří něco výjimečného. Úvěr byl prodloužen, domácí zařízení vypůjčeno, dluhy odpuštěny. Po téměř roce práce poslal první tři kapitoly Carlosi Fuentesovi, který veřejně prohlásil: "Právě jsem četl osmdesát stran od mistra." Jak se blížil ke konci dosud bezejmenného románu, vzrůstalo očekávání a ve vzduchu se vznášela vůně úspěchu. Nakonec se v románu objevuje on sám, jeho žena a přátelé a na poslední stránce nachází i název: Sto roků samoty. Vynořil se z "doupěte" s třinácti sty stránkami, vyčerpaný a přiotrávený nikotinem, s více než tisícem dolarů dluhů a pravděpodobně jen pár stránek od psychického a fyzického zhroucení. Nyní byl šťastný, doslova v euforii. Aby měl na poštovné, zastavil ještě něco málo z domácího zařízení a poslal román nakladateli do Buenos Aires.

Sto roků samoty vyšlo v červnu 1967 a během týdne bylo prodáno všech osm tisíc výtisků. Úspěch byl jistý a nové výtisky románu byly každý týden vyprodány. Nakonec se jich za tři roky prodalo půl milionu. Román byl přeložen do více než dvou tuctů jazyků a získal čtyři mezinárodní ceny. Konečně se tedy dostavil úspěch a ve třiceti devíti letech se svět poprvé učil vyslovovat Márquezovo jméno.


Náhle byl obklopen slávou. Dopisy fanoušků, ceny, interview, veřejná vystoupení - bylo zřejmé, že se jeho život změnil. V roce 1969 vyhrála kniha Chianchiano Prize v Itálii a ve Francii byla vyhlášena nejlepší zahraniční knihou roku. O rok později vyšla v Británii a v USA byla vybrána mezi dvanáct nejlepších knih roku. Dva roky po vydání vyhrála Rómulo Gallegos Prize a Neustad Prize. V roce 1971 napsal peruánský spisovatel Mario Vargas Llosa knihu o Márquezově životě a práci. Po všech těchto projevech přízně se jednoduše vrátil k psaní. Rozhodl se, že napíše knihu o diktátorovi a proto se s rodinou odstěhoval do Barcelony. Španělsko v té době prožívalo poslední roky vlády Francisca Franca. Pracoval zde na novém románu, v němž vystupuje lidské monstrum, karibský diktátor, který je směsí stalinovské úlisnosti a sobeckého prosazování moci latinskoamerického tyrana. Mezi tím byl v roce 1972 vydán Neuvěřitelný a tklivý příběh o bezelstné Erénidře a její ukrutné babičce a o rok později kolekce jeho novinářských prací z konce padesátých let Cuando era feliz y indocumentado.

Podzim patriarchy vyšel v roce 1975 a byl to velký odklon od námětu a způsobu vyprávění Sta roků samoty. Labyrintová kniha s dlouhými a klikatými větami byla zprvu zklamáním pro kritiky, kteří očekávali další Macondo. Názor na tento román se změnil až po letech.

Pozdní léta

Žil v diktatuře a vnitřní zloba proti tyranovi ho citově vyčerpávala. Dokonce se rozhodl, že nic nenapíše, dokud nebude v Chile sesazen Američany podporovaný Pinochet. Toto rozhodnutí později změnil. Nyní slavný spisovatel si začínal být vědom vlastní politické moci a s tím, jak byl finančně zajištěný, se mohl více zajímat o politické aktivity. Vrátil se do Mexico City, kde koupil nový dům a začal se veřejně angažovat. Na základě zkušeností z několika posledních let začal financovat některé politické a sociální projekty. Podporoval levici v Kolumbii, Venezuele, Nikaragui, Argentině a Angole. Pomáhal založit organizaci HABEAS, která vystupovala proti zneužívání moci v Latinské Americe a bojovala za osvobození politických vězňů. Přátelil se s takovými vůdci, jako byl Omar Torrijos z Panamy a nadále pokračovalo přátelství s Fidelem Castrem. Netřeba říkat, že tyto aktivity mu nezískávaly přízeň politiků jak v USA, tak v Kolumbii. Veškeré jeho návštěvy USA byly pouze na omezené vízum a byly kontrolovány. (Tato cestovní omezení byla nakonec zrušena prezidentem Clintonem). V roce 1977 vydal soubor esejů Operación Carlota, pojednávajících o roli Kuby v Africe. Je paradoxem, že ačkoliv ho pojilo velmi dobré přátelství s Castrem, který mu dokonce pomohl vydat Kroniku ohlášené smrti, napsal "velmi tvrdou a upřímnou" knihu o nedostatcích kubánské revoluce a o životě v Castrově režimu. Tato kniha ještě nebyla vydána a Márquez tvrdí, že ji nevydá, dokud nebudou vztahy mezi USA a Kubou normalizovány.

V roce 1981 získal francouzský řád Čestné legie a vrátil se do Kolumbie, aby se setkal s Castrem, ovšem dostal se opět do potíží. Vláda ho obvinila z financování liberální guerillové skupiny M-19. Uprchl z Kolumbie a požádal o politický azyl v Mexiku, kde si dodnes drží dům. Jeho vlast svého hněvu vůči němu brzy litovala, když v roce 1982 získal Nobelovu cenu za literaturu. Kolumbie uvedená do rozpaků ho pozvala zpět a nově zvolený prezident Betancur ho osobně doprovodil do Stockholmu.

V roce 1982 pomohl příteli vydat Vůni gujávy, knihy rozhovorů s dlouholetým přítelem Pliniem Apuleyem Mendozou, a ve stejném roce napsal scénář Viva Sandino o Sandinistech a Nikaragujské revoluci. Ovšem jeho další román - love story - byl zcela prost politických podtextů. Znovu se obrátil k bohaté minulosti své rodiny a přepracoval zvláštní příběh námluv svých rodičů do vyprávění, odehrávajícího se po několik desetiletí, a v roce 1986 byla celým světem netrpělivě očekávaná Láska za časů cholery vydána. Tato kniha byla velmi dobře přijata a dokonce ji vyzdvihl i kritik New York Times Thomas Pynchon. Už nebylo pochyb, že se Márquez stal spisovatelem s univerzálním a trvalým poselstvím.

Nyní se již jeden z nejslavnějších spisovatelů na světě v poklidu věnoval psaní, vyučování a politickým aktivitám. Žil střídavě v Mexico City, Cartageně, Cuernavace, Paříži, Barceloně a Baranquille a desetiletí zakončil vydáním románu Generál ve svém labyrintu v roce 1990. O dva roky později vyšla Zpověď trosečníka. V roce 1994 vyšlo O lásce a jiných běsech a v roce 1996 Zpráva o jednom únosu, novinářská práce, popisující krutost kolumbijského obchodu s drogami. Tento návrat k žurnalistice byl ještě víc zdůrazněn, když v roce 1999 koupil kolumbijský časopis Cambio. Tento časopis s literárními kvalitami a reputací progresivní politiky byl pro Márqueze skvělým prostředkem k návratu ke kořenům. Cambio je dnes velmi úspěšné a vyhledávané.

Podzim patriarchy

V roce 1999 u něj byla bohužel diagnostikována rakovina, takže se musí podrobovat přísnému léčebnému režimu a často cestuje z Cartageny nebo Mexico City na kliniky v Los Angeles, kde žije jeho syn Rodrigo García, který je filmařem. Soustředil se na své vzpomínky a v roce 2001 vyšel první díl jeho autobiografie Žít, abych mohl vyprávět, zachycující jeho život do roku 1955. První výtisky byly v Latinské Americe okamžitě vyprodány a kniha se stala ve španělsky mluvících zemích nejprodávanější v historii. Momentálně pracuje na druhém díle, který by měl zachycovat období, kdy vytvořil svá nejvýznamnější díla, včetně Sta roků samoty. Celkově by měla mít autobiografie tři díly.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama