Federico Fellini

25. listopadu 2006 v 12:48 |  Film, hudba, kultura...
Italský režisér, herec a scénárista se narodil 20. ledna 1920 v Rimini. Zemřel 31. října 1993 v Římě.



Fellini byl jedním z nejvýznamnějších a nejuznávanějších italských režisérů 20. století a je považován za jednoho z nejlepších režisérů všech dob. Jeho filmy jsou typické kombinací vzpomínek, snů, fantazie a touhy.

Pocházel z italské maloburžoazní rodiny. Svou kariéru začal jako novinář. Psal pro Alleanza Cinematografica Italiana (ACI), která patřila synovi Benita Mussoliniho Vittoriovi. V roce 1943 se seznámil s italskou herečkou Giuliettou Masinou, se kterou se oženil a která se často objevovala v jeho filmech. Měli spolu syna, který však po dvou týdnech zemřel. Po Musolliniho pádu si v roce 1944 otevřel v Římě The Funny Face Shop, kde prodával své kresby, především karikatury pro americké vojáky.

Psal scénáře pro rozhlasová show, komické skeče (zejména pro slavného herce Alda Fabrizziho) a proslavil se také malováním filmových plakátů. V době, kdy psal pro ACI došlo ke dvěma seznámením, která významnou měrou určila jeho budoucnost. Tím prvním byl Roberto Rossellini, manžel švédské herečky Ingrid Bergmanové, se kterým spolupracoval na scénáři slavného neorealistického filmu Řím, otevřené město (Roma, città aperta, 1945), a druhým Alberto Lattuada, s nímž spolupracoval na scénáři k filmu Bez milosrdenství (Senza pietà, 1948). V roce 1946 se podílel na scénáři k dalšímu Rosselliniho filmu Paisà a v roce 1948 L´amore (r. Roberto Rossellini a Marcello Pagliero). Po těchto začátcích s neorealistickými dramaty se pustil do režírování svého prvního filmu, kterým byl Bílý šejk (Lo sceicco bianco, 1952), k němuž napsal scénář Michelangelo Antonioni a Ennio Flaiano. Při realizaci tohoto filmu se poprvé setkal s hudebním skladatelem Ninem Rotou, který s ním později úspěšně spolupracoval a svými krásnými melodiemi doprovodil Felliniho nejslavnější filmy.

Poprvé se Fellini proslavil filmem Silnice (La strada, 1954), za nějž získal v roce 1957 Oscara. V roli křehké Gelsominy se zde objevila jeho žena Giulietta Masina. Silnice byla natočena pod vlivem neorealismu, avšak je zde již dosti patrný odklon od tohoto směru, což mu měli někteří neorealisté za zlé. Ve filmech Podvodník (Il bidone, 1955) a Cabiriiny noci (Le notti di Cabiria, 1957) představuje Fellini "osamělé lidičky", hledající lásku a své místo pod sluncem. V druhém jmenovaném filmu hrála hlavní roli prostitutky Cabirie opět Giulietta Masina a v roce 1958, pouhý rok po Silnici, si Fellini opět došel pro zlatou sošku Oscara.

V roce 1960 způsobil skandál filmem Sladký život (La dolce vita). Marcello Mastroianni zde hraje novináře rozčarovaného z nízkosti, podlosti a hanebnosti společnosti, v níž žije. Za tento film získal Zlatou palmu na festivalu v Cannes. Sladký život byl jakýmsi mezníkem v jeho kariéře. Fellini vyjádřil své rozčarování, úzkosti a stísněnost. S Mastroiannim spolupracoval opět v roce 1962, kdy natočil film 8 ½, za nějž dostal dalšího Oscara. V tomto filmu vyjádřil skrze fiktivního režiséra Guida Anselmiho, jenž se nachází v profesní i osobní krizi, úzkosti, jimiž prochází umělec při procesu tvorby. Ve filmu Satyricon (1969) kritizoval za rouškou erotismu dekadenci a agonii společnosti. Felliniho svět je plný zhýralosti, hýření, prostopášnosti, je zalidněn výřečnými postavami a postavičkami, často se objevují ženy velmi bujných tvarů.

Posedlost mistra nejspíš vysvětluje nostalgický film Amarcord (1974), plný melancholie a lyriky, v němž Fellini vykreslil galerii postav, jež ovlivnily jeho dětství a na něž s láskou i hořkostí vzpomíná. Amarcord pro Felliniho znamenal v pořadí čtvrtého Oscara. Toho posledního, pátého, dostal v roce 1993 za celoživotní dílo.

V roce 1976 natočil Casanovu (Il Casanova di Federico Fellini), jímž demystifikoval legendu o tomto známem svůdníkovi. Ve filmu Město žen (La città delle donne, 1980), ukazuje svět žen mezi realitou a fiktivními představami některých mužů. V těchto dvou filmech se s určitým pesimismem zabývá vztahy mezi muži a ženami. Fellini promítá své tragické vize o životě a lidských vztazích do úžasných, čarovných a poetických symbolů.

Ginger a Fred (Ginger e Fred, 1986) je patetickým portrétem dvou bývalých hvězd, které se inspirovaly Fredem Astairem a Ginger Rogersovou. Ginger a Fred mu také dovolil satirický pohled na televizní show a star systém. Interview (Intervista, 1987) evokuje zlatý věk legendárního italského filmového studia Cinecittà, k jehož proslulosti sám nemalou měrou přispěl. Těmito filmy, které natočil v závěru své filmové kariéry, se vyrovnával s časy, které nenávratně mizí v minulosti a zůstávají jen vzpomínky, sladké i hořké.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Johny Johny | E-mail | Web | 22. listopadu 2011 v 12:15 | Reagovat

Moc hezký článek =).

2 Kdesou Kdesou | E-mail | Web | 5. prosince 2011 v 13:34 | Reagovat

K tomu není třeba nic dodávat...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama