Louis Ferdinand Céline

25. března 2007 v 22:37 |  Literatura
Životopis jednoho z nejoriginálnějších spisovatelů 20. století


1894 - 1914

Louis Ferdinand Céline, vlastním jménem Louis Ferdinand Auguste Destouches se narodil 27. května 1894 v 11 Rampe du pont, Courbevoie, department Seine.

Célinovi prarodiče Auguste a Hermance Destouchesovi měli pět dětí, jednu dívku a čtyři chlapce. August zemřel v roce 1874 a o deset let později se Hermance přestěhovala s rodinou do Courbevoie, kde se Fernand, Célinův otec, seznámil s Marguerite Guillouovou, dcerou Céline Guillouové původem z Bretaňe. Céline Guillouová měla v Paříži obchod se starožitnostmi, krajkami a porcelánem na rohu rue de Provence a Lafayette.

13. července 1893 se Fernand oženil s Marguerite a usadili se v 11 Rampe du pont, Courbevoie. Hned po narození byl dán malý Louis ke kojné, nejprve do Yonne a poté do Puteaux. V Courbevoie se zákazníci nijak zvlášť nehrnuli do Margueritina obchodu s prádlem. V roce 1897 se ho manželé Destouchesovi rozhodli zbavit a přestěhovat se do 19 rue de Babylone v Paříži. Marguerite byla nucena pracovat v obchodě své matky. Brzy poté (v dubnu 1897) se k rodičům vrátil Louis, dříve než se usadili v 9 rue Ganneron. Louis se ocitl v srdci hlavního města.

V roce 1897 získala Marguerite krámek s kuriozitami v 67 du Passage Choiseul ve druhém pařížském obvodu. Louis začal chodit do obecní školy na rue de Louvois nedaleko matčina krámku. Ve škole nijak nevynikal, jak dokazuje poznámka ředitele: "Inteligentní, ale velmi líné dítě, což je následkem nedůslednosti rodičů. Pod přísným dohledem by byl schopen velmi dobře pracovat."

V roce 1904 se Destouchesovi přestěhovali do protějšího krámku v 64 du Passage Choiseul. Jejich obchodním artiklem byly stále krajky a starožitnosti. V prosinci zemřela Louisova babička Céline Guillouová, což ho hluboce zasáhlo. Dědictví, které jim zanechala, umožnilo Destouchesovým zapsat Louise v únoru 1905 na soukromou školu Saint Joseph des Tuilleries. 18. května byl u prvního přijímání v Eglise Saint-Roche, a pak začal v říjnu 1906 chodit do obecní školy v Argenteuil. Závěrečné vysvědčení získal 21. června 1907. Toto období si malý Louis Destouches uchová v paměti. Vzpomínky na malý krámek v Passage Choiseul a nelehký život dítěte poté spisovatel Céline zvěční v románu Smrt na úvěr (Mort à credit).

Mezi lety 1907 a 1909 byl Louis Destouches poslán rodiči do Německa a Anglie, aby se učil cizí jazyky, dříve než se začne věnovat obchodu. Do Německa, konkrétně na střední školu v Diepholzu (Hannover) odjel koncem srpna 1907. Rodičům psal dlouhé dopisy, v nichž se často zmiňoval o finančních potížích. V únoru 1909 se zapsal na University School v Rochesteru a o měsíc později přešel na Pierremont Hall v Broadstairs.

Po návratu do Francie v listopadu 1909 se dal do učení a v lednu 1910 nastoupil ve věku šestnácti let k obchodníkovi s látkami Raimonovi na rue du 4 septembre. Od listopadu 1910 do března 1911 pracoval u klenotníka Roberta a poté se nechal najmout u dalšího klenotníka Wagnera na rue du Temple. V říjnu 1911 si ho najali klenotníci bratři Laclocheové a v jejich filiálce v Nice pracoval až do 12. května 1912. Byly to pro něj první opravdu svobodné časy před vstupem do armády.

21. září 1912 vstoupil dobrovolně do armády na tři roky. Výcvik absolvoval v Rambouillet u 12. jezdeckého pluku. 5. května 1914 dosáhl hodnosti rotmistra a v době, kdy byl se svým plukem na průzkumné misi, byla vyhlášena válka. Nejprve sloužil v Audun-de-Roman a poté v Armentières. Ve Flandrech prodělal křest ohněm. Válka pro něj byla neskutečnou hrůzou. Dobrovolně zajišťoval spojení v sektoru Poelkapelle mezi 66. a 125. pěším plukem, přičemž byl postřelen do pravé ruky. Operován byl v Hazelbrucku a poté poslán do nemocnice Val-de-Grâce v Paříži. 24. listopadu dostal válečnou medaili a po ní ještě válečný kříž se stříbrnou hvězdou. Později se mu bude zranění stále připomínat neutišitelnými bolestmi. Rotmistr Destouches se nikdy nedokázal zcela smířit s tím, co zažil v této krvavé a ničivé válce. Později byly jeho deníky, které psal jako voják, publikovány spolu s románem Casse-pipe.

1914 - 1932

24. prosince 1914 byl převezen do hospice Paul-Brousse ve Villejuif, který vedl Gustave Roussy. Ten se stal předobrazem doktora Bestombese v Cestě do hlubin noci (Voyage au bout de la nuit). 19. ledna 1915 byl znovu operován a poté se vrátil k rodičům, kteří se mezitím přestěhovali do 11 rue Marsollier. Zde strávil tři měsíce rekonvalescencí.

V květnu začal pracovat na francouzském konzulátu v Londýně v pasovém oddělení. Z armády byl propuštěn 2. února 1915. Navštěvoval střed Londýna, čtvrti s nevalnou pověstí a Soho. 19. ledna 1916 se oženil se Suzanne Neboutovou, ale svatba nebyla ohlášena na francouzském konzulátu, a tak se vrátil do Francie sám. Zde byl považován za svobodného.

V březnu 1916 byl najat lesní těžařskou společností Sangha-Oubangui jako "dozorce na plantáži" a odjel do Afriky, kde pobýval v Bikombo a Campo ("Topo" v Cestě do hlubin noci). Po osmi měsících vypověděl smlouvu a v únoru 1917 podepsal novou v Douale, kde byl ale hospitalizován s úplavicí. 10. března se opět vrátil k rodičům. Toto období, strávené v Africe, popsal ve svých první esejích Des Vagues.

V září pracoval v redakci vědeckého časopisu Euréka s Raoulem Marquisem, řečeným Henry de Graffigny, který byl předobrazem Courtiala des Pereires ve Smrti na úvěr. V únoru se tam podepsal pod překlad jednoho anglického článku. Oba se přidali k Rockefellerově misi proti tuberkulóze a od března do listopadu procestovali Bretaň. 10. března potkal v Rennes doktora Athanase Folleta. V listopadu opustil misi a začal se připravovat na maturitu, kterou složil nadvakrát v dubnu a červenci 1919.

10. srpna se v Quintinu (Côtes-du-Nord) oženil s dcerou doktora Folleta Edith. Usadili se v Rennes a Louis se zapsal v roce 1920 na medicínu. 15. června se jim narodila dcera Colette. V roce 1922 byl na stáži v porodnici Tarnier v Paříži a pokračoval ve studiích v hlavním městě. Druhou porodnickou stáž absolvoval v lednu 1923 v nemocnici Cochin. Chodil také do laboratoře Felixe Mesnila v Pasteurově institutu. Edith a Louis se přestěhovali do Paříže v listopadu 1923. 1. května 1924 obhajoval disertační práci věnovanou maďarskému lékaři Ignazi Philippu Semmelweissovi, průkopníkovi boje proti horečce omladnic.

27. června vstoupil Louis Destouches do hygienické správy Societé des Nation k doktoru Ludwiku Rajchmanovi, jenž byl předobrazem Yudenzwecka v L´Église a Yubelblata v Bagatelles pour un masacre. Na tři roky byl jmenován do Ženevy. Díky svým jazykovým znalostem doprovázel v roce 1925 skupinu lékařů do USA, Kanady, Anglie a na Kubu. Mezi březnem a červnem 1926 byl poslán do Afriky (Nigérie, Senegal). Jeho dlouhé cesty byly příčinou rozpadu manželství s Edith. Rozvedli se 21. června 1926. Louis Destouches začíná psát L´Église. V Ženevě se seznámil s třiadvacetiletou americkou tanečnicí Elizabeth Craigovou.

Léto 1927 trávil v Paříži a redigoval Périclès, ze kterého byl později Progrès. Na 36 rue d´Alsace v Clichy otevřel lékařskou ordinaci, ale počátkem roku 1929 ji byl nucen zavřít pro nedostatek pacientů. Pracoval tedy v bezplatné lékařské poradně v Clichy pod vedením Gregora Ichoka. Louis s Elizabeth Craigovou se nastěhovali do 98 rue Lepic v Paříži. V tomto období se scházel s malířem Henri Mahéem, tanečnicí Karen Marií Jensenovou a divadelní herečkou Nane Germonovou.

Na jaře 1931 začíná sekretářka v poradně Aimée Paymalová přepisovat na stroji Cestu do hlubin noci. Svůj román odnesl Louis Destouches k Bossardovi, Figuièrovi, Gallimardovi a nakonec k Robertu Denoëlovi, který ho vydal. Z osmatřicetiletého Louise Destouchese se stává Louis Ferdinand Céline.

1932 - 1945

Céline, který si velmi zakládal na svém stylu, pečlivě hlídal kompozici románu, který nakonec vyšel 5. října 1932 v nákladu 2 000 kusů. 10. listopadu svolil k prvnímu interview a tím vystoupil z anonymity. Byl přijat třemi členy Goncourtovy akademie Lucienem Descavesem, Léonem Daudetem a Jeanem Ajalbertem. Velmi rychle se Louis Ferdinand Céline stal favoritem na získání Goncourtovy ceny, ale v poslední chvíli dali někteří porotci přednost románu Les Loups Guye Mazalina. Poměr hlasů byl šest ku třem. Okamžitě vypukl skandál a rozbouřila se první z mnoha hádek okolo Célina. Cesta do hlubin noci získala Renaudotovu cenu a Céline novináře ujistil, že se nadále bude věnovat medicíně. 14. března 1932 mu způsobila velkou bolest smrt jeho otce.

V prosinci 1932 opustil Paříž a odjel s matkou do Ženevy. Doktor Rajchman ho poslal do Rakouska a Německa a Céline napsal článek "Budou zabíjet nezaměstnané, aby zlikvidovali nezaměstnanost?" Scházel se s různými lidmi a začal udržovat korespondenci s Léonem Daudetem, Lucienem Descavesem, Elie Faurem, Georgesem Altmanem a Elisabeth Porquerolovou. 16. března 1933 uveřejnil v Candidovi článek "Na vysvětlenou", aby už ukončil debaty kolem svého románu.

Úspěch v knihkupectvích byl takový, že Denoël vydal v březnu 1937 L´Eglise, zatímco Céline cestoval po Evropě, aby se rozptýlil po definitivním rozchodu s Elizabeth Craigovou. Cesta do hlubin noci byla přeložena do italštiny, ruštiny a němčiny. Spřátelil se s Evelyn Polletovou, s níž ho seznámila Karen Marie Jensenová. Začal pracovat na románu Smrt na úvěr, napsal předmluvu k albu 31 cité d´Antin, shromažďujícím fresky Henri Mahéa. V květnu až srpnu 1934 hledal v USA Elizabeth Craigovou, ovšem odjel tam, předstíraje uvedení amerického vydání Cesty do hlubin noci.

Práce, jakou vyžadoval jeho nový román, byla obrovská. Nejprve ho nazval "Sbohem Molitorovi", poté "Zlehka" a nakonec "Smrt na úvěr". V roce 1935 se vydal do Londýna, Kodaně, Rakouska a spřátelil se s klavíristkou Lucienne Delforgeovou. Toho roku se také setkal s Lucette Almansorovou. V roce 1936 byl Denoëlovi konečně odevzdán rukopis Smrti na úvěr, jehož korektury dělala Maria Canavaggiová. Vydavatel se zalekl některých obscénních pasáží a vytiskl text tak, že tato "problematická" místa zůstala bílá. Román vyšel 12. května a vyvolal obrovský skandál. Kritika ho zavrhovala nebo ignorovala a on tím byl velmi zarmoucen. Koncem července odjel do Sovětského svazu, kde zůstal až do září. V posledním prosincovém týdnu publikoval soubor kratších textů Mea Culpa.

Na počátku roku 1937 pracoval na Casse-pipe, ale této práce rychle zanechal ve prospěch pamfletu Bagatelles pour un masacre, který napsal za šest měsíců a publikoval v prosinci. Okamžitě vyvolal polemiky, i když přijetí bylo spíš příznivé. Tento pamflet byl brán jako žert, jako naivní obžalovací řeč. Céline opustil bezplatnou lékařskou poradnu v Clichy a v roce 1938 napsal u Dinarda nový, pacifistický a antisemitský pamflet L´École des cadavres. Okamžitě je jednohlasně odmítnut levicí, která vyzdvihovala Cestu do hlubin noci.

V roce 1939 přinutil Denoëla Marchandeauův dekret stáhnout oba pamflety z prodeje. Céline je vyloučen z literárního života. Vydán napospas prudkým polemikám napsal 21. července dopis do Je suis partout, v němž je cítit, v jakém byl duševním rozpoložení: "Mé knihy byly staženy z oběhu... Já také."

V září otevřel doktor Destouches ordinaci v Saint-Germain en Lay, a pak se vrátil k matce na rue Marsollier. Nastoupil jako lékař na lodi Chella. Ta měla nehodu a on se vrátil zpět.

Po neúspěchu se Céline usadil v 4 rue Girardon v Paříži a napsal pamflet "Notre Dame de la debinette", publikovaný pod názvem Les beaux draps v Denoëlově pobočce Nouvelle Editions Françaises. Poslal na třicet dopisů do různých novin, aby jim řekl o svém antisemitismu. Přesto byl odmítán.

Od roku 1942 přestal s pokusy o veřejné ospravedlnění, napsal Scandale aux Abysses a základ Klaun´s Bandu (Guignol´s band). Denoël znovu vytiskl jeho pamflety. Cesta do hlubin noci a Smrt na úvěr byly podruhé vydány a obohaceny o ilustrace Gena Paula. 23. února 1943 se oženil s Lucette Almansorovou na radnici v 18. pařížském obvodu. Léto strávili v Saint-Malo. Napsal předmluvu ke knize Alberta Serouillea Bezons à travers de les âges, která vyšla v roce 1944. Spisovatel je nyní hlavním lékařem v bezonské bezplatné lékařské poradně.

Destouchesovi opustili Paříž v červnu 1944. Přechodně pobývali v Baden-Badenu, kde se setkali s hercem Robertem Le Viganem. Protože se nemohli dostat do Dánska, kam Céline před několika lety uložil peníze, vydali se do Neu Ruppinu, nedaleko Krantzlinu, k rodině Scherzových. V říjnu dorazili manželé Destouchesovi v doprovodu kocoura Beberta a herce Le Vigana do Sigmaringenu. Céline se usadil u zámku a ošetřoval uprchlíky. 27. března 1945 konečně překročili hranice a navzdory bombardování se dostali do Kodaně.


1945 - 1951

Céline se svou ženou bydleli u Karen Marie Jensenové. 6. března se dozvěděl o smrti matky a 3. prosince byl zavražděn Robert Denoël.

19. dubna 1945 podal vyšetřující soudce žalobu na Célina. Advokát Thorvald Mikkelsen legalizoval Célinův pobyt v Dánsku, zatímco ten se vrátil k rukopisu Klaun´s bandu II (Guignole´s band II), na kterém začal pracovat již v Paříži, a začal přemýšlet o románu Féerie pour une autre fois.

17. prosince požádalo francouzské vyslanectví v Dánsku o Célinovo vydání. Okamžitě je s Lucette uvězněn ve Vestre Faengsel. 28. prosince byla Lucette propuštěna, ale Céline zůstal ve vězení skoro jedenáct měsíců. 8. listopadu byl odvezen do nemocnice v Sundby a 24. ledna 1947 byl převezen do nemocnice ve Vestre Faengsel. 26. února nastoupil 62 kilo vážící Céline do nemocnice Rigshospital a 24. června slíbil, že neopustí Dánsko bez povolení úřadů.

V Konprinsessegade se sešel s Lucette, dokončil Klaun´s Band II a vrátil se k Féerie pour une autre fois a k tomu, z čeho byly později Foudres et flèches. 19. května 1948 se s Lucette nastěhovali do Mikkelsenova letního domku v Klarskovgaardu nedaleko Korsøru na pobřeží Baltského moře. Céline znovu oživil zanedbanou korespondenci a někteří blízcí přátelé ho navštívili. Mezi nimi byli Pierre Monnier, Daragnès a Henri Mahé. Setkal se s mladým americkým profesorem Miltonem Hindusem, ale jejich přátelství záhy skončilo.

Koncem roku 1948 byl vydán román Casse-pipe, nejprve Jeanem Paulhanem v Les Cahiers de la pléiade a poté u Frédérika Chambrianda, tak jako Foudres et flèches. Albert Paraz otiskl v Le gala des vaches A l´agité de bocal, Célinovu odpověď na obvinění Jean-Paula Sartra, stejně jako jejich korespondenci. Cesta do hlubin noci byla znovu vydána Jacquesem Frémengerem.

17. října 1949 bylo zastaveno soudní řízení proti Célinovi a 3. prosince požadoval státní zástupce potrestání podle paragrafu o menším přestupku proti bezpečnosti státu. 25. ledna 1950 zavolal Célinovi předseda senátu a oznámil mu, že jeho případ je rozebírán v tisku. 21. února 1950 byl vynesen rozsudek. Céline byl v nepřítomnosti odsouzen k jednomu roku ve vězení, pokutě 50 000 franků a byl veřejně pohaněn.

V květnu vydal Milton Hindus L. F. Céline tel que je l´ai vu, kde psal o roztržce mezi jím a Célinem. Pierre Monnier vydal Cestu do hlubin noci v dubnu 1950 a Scandales aux Abysses v listopadu. Albert Parez nadále psal ve Valsez saucisses v Célinův prospěch. 25. dubna 1951 Célina amnestoval vojenský soud.

Konečně se 1. července 1951 vrátil Céline, Lucette, jejich pes a kocour Bébert do Francie; přistáli na letišti v Nice.

1951 - 1961

Léto strávili Destouchesovi u Paula Marteaua v Nice, navštívili Lucettiny rodiče v Mentonu a Alberta Pareze ve Vence. V červenci podepsal Céline smlouvu s nakladatelstvím Gallimard. V září se odstěhovali do Meudonu, kde začala Lucette vést taneční kurzy a Céline otevřel ordinaci.

Od března do května 1952 znovu vydal Gallimard všechna Célinova díla kromě pamfletů. Féerie pour un autre fois je vydána v červnu. Kritika jeho nový román zcela přehlížela, až na pár nejbližších - Gaëtan Picon, Maurice Nadeau, Roger Nimier, Jean Paulhan a samozřejmě Albert Paraz.

V lednu 1953 udělal André Perinaud první interview se Célinem po jeho návratu z exilu. Ten však zůstal téměř bez povšimnutí. Dokončil druhou část Féerie pour un autre fois s názvem Normance. Vydána byla v červnu 1954. Nouvelle Revue Française vydal Entretiens avec le Professeur Y. Toto dílo rozbouřilo vášně mezi čtenáři. Nakonec bylo vydáno u Gallimarda v červnu 1955. Cesta do hlubin noci byla vydána v kapesním vydání v Club du Meilleur Livre. To mu dalo příležitost poskytnout dlouhý rozhovor, který byl prvním z jedné velké série.

V průběhu roku 1956 se rozšířily řady Célinových čtenářů díky úspěchu kapesního vydání Cesty do hlubin noci a také díky reportážím v Paris Match, kde byl představen ve společnosti Michela Simona a Arletty při příležitosti nahrávání gramofonové desky. Céline pracoval na románu Od zámku k zámku (D´un château à l´autre) a čím dál častěji za ním chodili do Meudonu novináři kvůli interview.

Od zámku k zámku bylo vydáno v roce 1957 a Céline byl pozván do televizního programu Pierra Dumayeta Lecture pour tous. Jeho nový román byl přijat příznivě. Smrt na úvěr byla vydána v kapesním vydání s pověstnými mezerami v textu.

Během roku 1959 se stále víc stával předmětem zájmu univerzitních kruhů. V květnu vydal Gallimard znovu Célinovy balety pod názvem Ballets sans musique sans personne sans rien, ilustrované Eliane Bonabelovou.

V květnu 1960 vydal Sever (Nord), pokračování Od zámku k zámku. Pracoval na několika projektech, zejména na adaptaci Cesty do hlubin noci pro filmového režiséra Clauda Autant-Laru a na svém vstupu do Bibliothèque de la Pléiade, pro kterou přepisoval cenzurované pasáže ve Smrti na úvěr. Céline dokončoval román Skočná (Rigondon), jehož druhá verze byla dokončena 30. června 1961. Nazítří, 1. července 1961, v 18 hodin zemřel Louis Ferdinand Céline poté, co mu prasklo aneurysma. Jeho úmrtí bylo tisku oznámeno až 4. července po pohřbu na meudonském hřbitově.

V Célinových dílech převažuje pesimismus, literární postavy jsou nihilistické, lhostejné k dění okolo sebe, trpí pocity selhání a úzkosti, a přesto jsou to příklady černé komedie, kde jsou nešťastné a mnohdy hrůzné věci popisovány s humorem. Psal hyperrealisticky a vyhrocenost vyprávění může být často šokující. Byl schopen zdiskreditovat prakticky cokoliv, a přitom neztrácel smysl pro lidskost, ač to byla lidskost zuřivá a vzteklá. Zážitky z první světové války, z nejrůznějších cest, z exilu, to vše se v jeho dílech odráží. Céline měl velký vliv na spisovatele jako Henry Miller, William S. Burroughs, Kurt Vonnegut, Billy Chilldish a Charles Bukowski, který řekl, že Cesta do hlubin noci je nejlepší kniha, která byla za poslední dva tisíce let napsána.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 BenyV BenyV | E-mail | 16. ledna 2017 v 19:58 | Reagovat

I found this page on 11th place in google's search results. You need some search engine optimization. Many webmasters think that seo is dead in 2017, but it is not true. There is sneaky method to reach google's top 5 that not many people know. Just search for:  pandatsor's tools

2 TomkoR TomkoR | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 13:29 | Reagovat

Máte spoustu zajímavých článků

3 skip skip | 1. února 2017 v 10:31 | Reagovat

díky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama