Sto roků samoty

28. dubna 2007 v 22:29 |  Literatura
Sto roků samoty je nejslavnější román Gabriela Garcíi Márqueze a patří zcela jistě k nejznámějším dílům nejen kolumbijské, ale i latinskoamerické literatury vůbec.


Márquez je jedinečný vypravěč a provede čtenáře jedním stoletím rodiny Buendíových, žijících ve fiktivním městečku Macondo (v jazyce domorodců Bantu znamená toto slovo banán). Při psaní knihy vycházel ze vzpomínek na vyprávění své babičky, která dokázala podat ty nejneuvěřitelnější příběhy tak, jako by se opravdu staly. Sama jim věřila a vyprávěla vše s naprosto vážnou tváří. Tento způsob vyprávění se stal základem Márquezova stylu. Rovněž ho ovlivnily vzpomínky jeho dědečka, veterána tisícidenní války, která v Kolumbii vypukla v roce 1899.

A tak se setkáváme se zakladateli rodu José Arcadiem Buendíou a jeho ženou Úrsulou Iguaránovou, kteří byli mezi těmi, kdo přišli jako první na místo, kde vyrostlo Macondo, s jejich syny, bouřlivákem José Arcadiem a zádumčivým Aurelianem, rodina se rozrůstá, přičemž otec Buendía je blázen do všelijakých vynálezů a alchymie, do níž ho zasvětil jeho přítel, cikán Melquíades, a Úrsula trpně snáší blázniviny svého manžela, zároveň je to ale rázná žena, která si dokáže zjednat respekt, udržuje velký dům, který byl svého času nejkrásnější a největší v Macondu, nezalekne se nikoho a ničeho, často žehrá na osud, kterému se ale jen tak lehce nepoddává.

Macondo prochází za dlouhá léta pomalým rozkvětem, který vrcholí příchodem banánové společnosti, jež je zároveň i jeho zhoubou. Po konci banánové horečky už městečko nezadržitelně chátrá a pustne. Vše se odehrává na pozadí dlouholetých bojů mezi liberály a konzervativci, jichž se na straně liberálů aktivně účastní Aureliano Buendía v hodnosti plukovníka.

Pokolení za pokolením rod Buendíů prožívá své vzestupy a pády, vášnivá vzplanutí a postupné upadání do samoty, jež je jim dávno předurčena. Na pozadí reálných událostí se setkáváme s magickými jevy jako nanebevzetí, pramínek krve, který si našel cestu přes celé městečko až do rodného domu a mnohé další události, které jsou podány tak, že člověk ani na chvíli nepochybuje, že se doopravdy staly. Ovšem čtenář musí být naladěn na tu správnou vlnovou délku, aby se dokázal tak říkajíc otevřít a přijímat.

Jak jsem již řekl, Márquez je jedinečný vypravěč. V jeho knihách není moc dialogů. Jak sám přiznává ve své autobiografii Žít, abych mohl vyprávět, dialogy mu moc nejdou. Ale rozhodně si nemyslím, že by to bylo jeho knihám nějak na škodu. Nesnažím se tu psát recenzi, a tak si klidně dovolím říct, že je pro mě doslova rozkoš, když mě Gabo chytí na začátku dlouhého odstavce a provede mě spletí těch nádherných vět. Je to úžasný labyrint, ze kterého se mi nechce ven. Četl jsem Sto roků samoty třikrát a rozhodně je budu číst ještě dál a dál… Je to moje vůbec nejoblíbenější kniha.

Často se setkávám s názorem, že se dá velmi těžko zorientovat ve všech těch postavách, které se v knize objevují. Je pravda, že se často objevují stejná nebo podobná jména, ale mně se nezdá, že by bylo nějak obtížné zorientovat se. Vždyť je to celkem jednoduché:

!!!Pozor, v následujícím odstavci jsou prozrazeny jisté události. Pokud jste knihu ještě nečetli, tak dál nepokračujte!!!

José Arcadio Buendía měl s Úrsulou Iguaránovou Josého Arcadia, Aureliana a Amarantu. Osvojili si Rebeku, dceru Nicanora Ulloy a Rebeky Montielové, jejichž kosti s sebou přinesla v pytli. José Arcadio měl nemanželského syna s Pilar Ternerovou, který byl pokřtěn José Arcadio, ale říkalo se mu Arcadio. Arcadia si osvojili Buendíovi, protože José Arcadio zmizel. Po návratu se oženil s Rebekou. Aureliano měl nemanželského syna s Pilar Ternerovou, který se jmenoval Aureliano José. Poté se oženil s Remedios, nejmladší dcerou Apolinara Moscoteho. Její matka není v knize jmenována. Z šesti Remediosiných sester je jmenována pouze Amparo. Remedios zemřela při porodu a s ní dvojčata. Aureliano měl poté během svých válečných tažení sedmnáct synů se sedmnácti různými ženami. Všichni se jmenovali Aureliano a jméno po matce. V knize jsou jmenováni pouze Aureliano Triste, Aureliano Centeno, Aureliano Arcaya, Aureliano Amador a Aureliano Serrador. Arcadio, syn José Arcadia a Pilar Ternerové, a Santa Sofía de la Piedad měli tři nemanželské děti: Remedios, zvanou Krásná Remedios, a dvojčata Josého Arcadia Segunda a Aureliana Segunda. Aureliano Segundo si vzal Fernandu del Carpio, dceru Fernanda del Carpio a Renaty Argotové. Měl s ní Renatu Remedios, zvanou Meme, Josého Arcadia a Amarantu Úrsulu. Renata Remedios měla s Mauriciem Babiloniou nemanželského Aureliana. Aureliano a Amaranta Úrsula, tedy teta se synovcem (nevěděli, jak jsou příbuzní), pak měli syna Aureliana.

A to je vše. Nepřipadá mi to nijak složité.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 matoumar matoumar | 28. dubna 2007 v 23:10 | Reagovat

díky za to :-)). Jsem ráda, že máš smysl pro humor :-)).

2 Silver headbone Silver headbone | 29. dubna 2007 v 13:56 | Reagovat

Zdravím pane, nechci se hádat, ale z těch postav jsem měl docela guláš. Už je to, no je to dlouho, co jsem to četl a jediný, co se mi vybavuje, je místnost plná nočníků.. Jsem ve správným románu, nebo se mi to plete s něčím jiným?

3 Silver headbone Silver headbone | 29. dubna 2007 v 14:24 | Reagovat

P.S. Když tu rodinu vidím takhle důkladně sepsanou, tak mi přijde, že všichni, kdo jsme se tou knihou dokázali "pročíst" až nakonec jsme fakt dobrý. Nedělal on si Márquez, zahlcením čtenářů tolika postavama, vlastně srandu? Ve spletitosti vztahů vidím zárodek těch milovaných - nenáviděných jihoamerických telenovel...

4 Skip Skip | 29. dubna 2007 v 15:20 | Reagovat

Silver headbone: Jo, s těma nočníkama jsi ve správném románu. Rozhodně si Márquez nedělal srandu a nesnažil se nikoho zahltit. Sto let je docela dlouhá doba a třeba v naší rodině by se za tu dobu našlo mnohem víc lidí. A zárodek jihoamerických telenovel je někde zcela jinde. Zkus si přečíst Tetičku Julii a zneuznaného génia od Maria Vargase Llosy. Popularita tamních telenovel vychází už z dob, kdy se podobné nekonečné seriály vysílaly v rozhlase. Ta Llosova kniha o tom pojednává velmi pěkně.

5 dana dana | E-mail | 3. října 2008 v 11:01 | Reagovat

Ahoj, nahodou pri hladani niecoho o marquezovi som narazila na tvoju stranku, a paci sa mi tu, a obcas sa sem hadam pozriem, len nieco ma zmiatlo, ako pises: "Remedios zemřela při porodu a s ní dvojčata", ja som to pochpila trosku inak, ale podla mna o to slo, aby si kazdy vymyslel svoje...je to aj moja velmi oblubena kniha, nebola som schopna precitat ju po prvy krat na jeden lusk, citala som ju 8 rokov, vzdy ked sa zacalo diat nieco zle, tak som ju zatvorila (usmev) ono to asi odrazalo to co som prave prezivala (usmev) a tiez vek.... teraz sa s marquezom a sto rokmi samoty, zaoberam trosku inak, ideme ju inscenovat, tak citam a studujem (kulturu, literaturu, marqueza..atd)...ak mas zaujem napisem nieco viac) d. prajem pekny den

6 dana dana | 3. října 2008 v 11:06 | Reagovat

joj a este doporucujem so spanielskej a hispanskej literatury...Federico Garcia Lorca- Ciganske romance...d.

7 Barča Barča | 18. dubna 2010 v 16:56 | Reagovat

ahojik...Marquezovu knihu jsem si vybrala kvůli referátu, ale rozhodně toho nelituju. teď jsem ji dočetla a jdu tvořit referát. moc děkuju za kompletní přehled postav, ušetřil jsi mi spoustu práce s listováním v knize a hledáním přesných kombinací jmen. i když jsem občas měla problém s postavami, tak tuhle knihu si určitě přečtu ještě mnohokrát.

8 Skip Skip | 18. dubna 2010 v 22:56 | Reagovat

Fajn, jsem rád, že ti to pomohlo a přeju, ať se referát podaří.

9 tom tom | 8. května 2010 v 13:22 | Reagovat

Mnoho čtenářů Sto roků samoty si stěžuje na tu spoustu jmen. Jmen, která jsou si navíc skoro podobná, ne-li stejná. Ale právě to byl Márquezův záměr, přesně o to se snažil. Krásně tím totiž vykresluje latinskoamerickou kultůru, která je tak rozdílná od evropské. Sám Márquez pocházel s velice rozvětvené rodiny, kde se jednotliví příbuzní jmenovali podobně. Jeho otec i dědeček měli dokonce několik nemanželských dětí, což v Latinské Americe nebyl zase takový problém jako u nás (bylo to vlastně celkem normální.
Sám Márquez se tedy musel ve své rozvětvené rodině ztrácet a svůj pocit převedl do Sto roků samoty.

10 Skip Skip | 8. května 2010 v 13:38 | Reagovat

Jj, máš pravdu. Ostatně o Márquezovi jsem tu psal na jiném místě.

11 tom tom | 8. května 2010 v 14:16 | Reagovat

všimnul jsem si toho až jsem to napsal...jinak zajímavej blog)

12 Marta Marta | 14. prosince 2010 v 18:53 | Reagovat

Moc pěkný pohled na knihu, i mě tvůj přehled pomohl s referátem, jen jsem si musela udělat grafický rodokmen, aby to pochopili i ostatní. Díky :)

13 Skip Skip | 15. prosince 2010 v 10:38 | Reagovat

Nemáš zač, rádo se stalo.

14 bobik bobik | E-mail | 20. ledna 2013 v 14:19 | Reagovat

[5]: Jo, taky jsem to pochopila jinak - že Remedios zemřela, když se v ní dvojčata vzpříčila, ani je neporodila - takže nezemřela při porodu. Ale je to jen hraní se slovy.

15 Skip Skip | 24. ledna 2013 v 11:01 | Reagovat

Takže jen malá odchylka od toho, co se stalo Remedios. Nicméně i za tuto nepřesnost se omlouvám.

16 Michaylphyclitly Michaylphyclitly | E-mail | Web | 5. září 2017 v 21:51 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama