Nemít nebo mít a nemít?

7. června 2007 v 12:58 |  Kolem dokola
Tohle nemá být nějaká parafráze na hamletovské Být či nebýt, ale takové menší zamyšlení nad tím, jestli je lepší něco nemít, nebo to mít a přitom vlastně nemít.


Možná ten úvod vypadá poněkud složitě, a tak vám uvedu takový ilustrativní příklad. Představte si kluka, který je odmala blázen do aut. Kupuje si všelijaké časopisy o autech, sleduje TV pořady o autech, sjíždí na internetu nejrůznější stránky o autech a těší se, až si udělá řidičák a pořídí si nějaké to auto. Jenže pak přijde náhoda, nepozornost nebo blbost a on ochrne tak, že ani po úpravě by nebyl schopný auto řídit. Dejme tomu, že pochází z majetné rodiny, takže koupit nějaké pěkné auto není problém. A tak ten kluk sice má auto, po kterém tolik toužil, ale jelikož ho nemůže řídit, nechává se v něm jen vozit, takže ho vlastně nemá. Snad to pro ilustraci stačí a upozorňuji, že nepopisuji svůj případ, protože mě byla auta vždycky ukradená. Co by pro toho kluka bylo lepší? Nemít to auto, nebo ho sice mít, ale přitom se jen vozit, nemoct si sednout za volant, sešlápnout plyn a vychutnávat si parádní jízdu, jak po tom vždycky toužil? A takové můžou být nejrůznější životní situace.

Sám v tom nemám příliš jasno, nejsem si zcela jistý, jestli je lepší něco radši vůbec nemít, nebo to mít a nemoct tak říkajíc sklízet plody, když bych to měl vyjádřit takhle metaforicky. Docela dost by mě zajímal váš názor.

Napíšu vám ještě něco, co se mě týká a tak trochu to souvisí i s tím, o čem jsem psal výš. Jednou jsem si položil tuto otázku: Je lepší, když člověk před ochrnutím nepoznal sex nebo je to horší? Jde o to, že ten, kdo ho nepoznal, potom nemůže při milování coby ochrnutý srovnávat, jaké to bylo před tím, i když jakousi představu zřejmě má, nicméně nikdy nepocítil jaké to opravdu je, tudíž se mu možná lépe vyrovnává s tím, jaké je milování po ochrnutí. Ptal jsem se na to několika kamarádů na vozíku, byli mezi nimi oba případy, ale nějaké jednoznačné odpovědi jsem se nedočkal. Ostatně není se co divit, protože ani já sám si nedokážu pořádně odpovědět, přičemž patřím k těm, kteří poznali sex před ochrnutím. Ale to je jen tak na okraj, abych trochu odhalil, co se mi občas také honí hlavou.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sajuri Sajuri | Web | 7. června 2007 v 21:59 | Reagovat

Každý případ je individuální. Ale pokud jde o toho kluka, co má auto, jaké si přál a přitom jej nemůže řídit, tak můj názor na věc je, že může být rád, že má auto. Kolik je jenom vozíčkářů, kteří se v autě vozit nemohou?

Nebo jiný případ. Je lepší mít nohy a nemoci po nich chodit a nebo je lepší nohy vůbec nemít?

Mě spíš příjde zajímavá otázka, jestli vůbec něco mít. Když člověk něco má, má k tomu automaticky spoustu starostí, problémů a trápení. Ale to už věděl Diogénes, že.

Je třeba lepší mít lásku a k tomu s ní související starosti a nebo raději lásku nemít?

Zajímavé téma jsi, Skipe, navrhl.

2 Skip Skip | 8. června 2007 v 19:54 | Reagovat

Sajuri: Nějaká vojetina se vždycky splaší. Dostáváme na auto každých pět let příspěvek, ale je to fakt jen na vojetinu, která s trochou štěstí a dalšími finančními injekcemi do údržby vydrží jakž takž těch pět let.

Ona asi nebude existovat jednoznačná odpověď na tuto otázku. Každý člověk to bude vidět jinak. S těma nohama, já si třeba říkám, že by bylo mnohem lepší, kdybych byl radši neochrnutý, ale oboustranný amputář, když už mě tedy mělo něco postihnout. To by totiž sice znamenalo, že toho moc nenachodím, ale byl bych v pohodě soběstačný a odpadl by ten neskutečně deprimující problém s inkontinecí. Je ovšem otázka, jak by se na to díval oboustranný amputář. Radši to ale zaklepu, abych ještě nepřišel o nohy, protože to už by bylo fakt moc, i když mi k chůzi neslouží.

3 bb bb | 29. června 2007 v 14:19 | Reagovat

heh ....... skláním se před Tvou odvahou, Skipe, mluvit o natolik citlivých a intimních věcech takhle otevřeně, navíc v prostoru tak veřejném, jako je net.

Tou počáteční úvahou o autě a nohách /a konec konců i tou následující o sexu/ jsi mi připomněl situaci, které jsem kdysi byla svědkem.

Jedna má kamarádka, taková duše dobrá, leč trochu nešťastnice, věčně sama jak kůl v plotě, nepolíbená, za ruku nevzatá.....věčně se vláčíc se svým zoufalým osaměním. Druhá kamarádka, úžasná citlivá a jemná bytost, a navíc nádherná holka,  kamkoli vešla, muži z ní byli pif paf. Měly jsme takhle jednou sraz v kafírně. Takové to ženské vyplakání se kamarádkám na rameno....... Ta první bolavá ze své samoty. Ta druhá právě řešila situaci, kdy se o ni "prali" dva muži, a ona nějak nezvládala jednoho opustit, či druhému říct "ne". K oběma měla poměrně hluboký vztah. ..... A tak si tam ty dvě plakaly na rameno, protože si byly blízké, ale zároveň jedna druhou v tu chvíli "tiše nenáviděla" skrz své vlastní zoufalství. Ta jedna poslouchala o tom, jak je ta druhá obletována dvěma muži, jak mezi nimi dokonce těká tam a zpět, ......a sama se topila ve své osamělosti. Ta druhá, sice soucítila s prázdnotou té první, ale na druhou stranu měla pocit, že její zoufalé rozhodování mezi těmi dvěma muži, a trápení, které způsobuje a způsobí /sobě i jednomu z mužů/ ať udělá to či ono rozhodnutí, jí dávalo pocit, že ona je na tom mnohem hůř, než ta první.....

Já vím.... zní to jako z prapodivného ženského románu ....

Ale je to odposlechnuto od života .....

4 Skip Skip | 29. června 2007 v 21:28 | Reagovat

bb: Jo, všude a v každém se něco děje.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama