...
Stalo se, je tomu pár století,
kdy v zemi Francii vládl král,
co o vládnutí neměl ponětí.
Před světem ve Versailles se zavíral,
před vládnutím do své dílny utíkal.
Byl to trouba, říkal lid,
tlustý a neschopný.
On však chtěl mít jenom klid.
Královna, ta krásná byla,
ještě více rozmařilá.
Po nás potopa, říkali a smáli se.
Oni snad vůbec netušili,
jak vře pařížská ulice.
A tak hýřili za zvuku zvonu
v královnině Trianonu.
Pak v čtrnáctý červencový den
rozhněvaný se vzbouřil lid
a nespočetný dav byl v pochod uveden.
Toho dne padla Bastilla,
jež mnohé duše zhubila.
Na hlavách čapky karmínové
(Volnost! Rovnost! Bratrství!)
chovali se jak v Římě Vandalové.
Král s královnou byl jat,
ve jménu republiky bude konat kat.
Guillotina dvakrát zasvištěla,
korunované hlavy v proutěný koš odpadly
a do jámy s vápnem odhozena jejich těla.
Tak skončil Ludvík a Marie.
Sbohem, ty sladká, rozmařilá Francie.
ester | 21. srpna 2008 v 11:15 | 
Zde hledá
Jsem netušila, co v tobě dřímá...moc hezký