O poezii

4. září 2008 v 14:34 |  Literatura
Nejsem žádný literární kritik nebo něco podobného, takže následující článek nemá být cosi odborného na téma poezie.


K zamyšlení nad poezií jako takovou mě přiměla kniha Zápisky z mrtvého ostrova. Je to výbor básní několika kubánských autorů, kteří publikovali v undergroundovém časopise Diáspora(s).

Poezii čtu spíše okrajově, ale čtu ji rád, a stejně tak jen občas nějakou tu báseň napíši. Jak jsem zvyklý číst více prózu, tak musím vždy při čtení poezie zvolnit tempo. Ono to ani jinak nejde. V jakési zkratce je básní čtenáři podáváno to, co v próze může být rozepsáno na několika stranách. Takže se mi často stane, že báseň přečtu jen tak v letu a nic mi neřekne. Okamžitě si uvědomím, že jsem udělal chybu, zklidním běh myšlenek a přečtu ji znovu, abych pochopil, co chce autor vyjádřit.

Přiznávám, že nejsem vyznavačem nějakých velkých rozborů ve stylu "co tím chtěl básník říci?" Vyjadřování básníků je jiné než prozaiků a já na tuto "hru" klidně přistoupím. Ovšem báseň musí dávat smysl. Nejen autorovi, ale i čtenáři. Je mi jasné, že co čtenář, to jiné vnímání a chápání. Píši tedy pouze za sebe. Nečtu surrealisty, protože jim nerozumím. Nerozumím ani básním Arthura Rimbauda, nad většinou Baudelairových a Verlainových básní se musím hodně zamyslet, abych je pochopil a ne vždy se mi to podaří. Když zůstanu u Francouzů, tak zcela jiné a pro mě pochopitelné jsou básně Villonovy nebo Hugovy. A obrátím-li se na východ, tak mám moc rád A. S. Puškina, a to zejména jeho Evžena Oněgina.

Velmi dobré jsou básně Walta Whitmana, i když i u něj mám s některými docela potíže. Poevy básně, zejména Havran, hodně utrpěly Nezvalovým překladem. Co si myslet o překladateli, který změní prosinec v leden, jen aby se mu to rýmovalo? Vskutku impozantním dílem je Dantova Božská komedie. Popis pekla je dost děsivý a já jen žasnu nad jeho verši.

Pokud bych měl nějakého básníka označit za mého nejoblíbenějšího, pak by to byl Jaroslav Seifert, který napsal i nádhernou vzpomínkovou knihu Všecky krásy světa.

Ze zcela jiného soudku je další můj velký oblíbenec Charles Bukowski. Jeho básně jsou jasné, srozumitelné, zredukoval to, co chtěl vyjádřit, až na samou podstatu, žádné kudrlinky, žádné hříčky se slovy, nehraje si se čtenářem na schovávanou, vše říká jasně a na rovinu.

Abych se ale vrátil k výše zmíněným kubánským autorům. Když jsem četl jejich básně, byla to z 99% jen slova hozená na papír, která dávala smysl snad jen autorovi a možná někomu, komu tu báseň věnoval. Autor měl nějaký pocit, řekl bych, a ten vyjádřil slovy. Jenže k čemu taková báseň je, když absolutně nic neřekne čtenáři? Napadl mě pro tento druh umění, dá-li se tomu umění vůbec říkat, výraz "l´art pour moi-même" (umění pro mě samotného). Asi je vám jasné, že parafrázuji výraz "l´art pour l´art". Takový způsob psaní je podle mě obyčejná psychohygiena. Na tom by sice nebylo nic špatného, ale nevidím jediný důvod, proč něco takového publikovat. Hodně takových básní se dá najít na serveru Písmák. Docela mě překvapuje, kolik takové výtvory mají kladných hodnocení. Nechápu ty básně, nechápu ty autory a rozhodně si nemyslím, že je to moje chyba. Kde nic není, tam prostě nic není. Nebo, abych byl přesný, kde nic není pro čtenáře, tam může být cokoliv pro autora a nemá to absolutně žádný smysl vypustit něco takového do světa. Dělat potom, jakožto čtenář, jak je to silné, má to v sobě šťávu a psát nadšené komentáře, to je laciné a ubohé. Psaní takových básní prostě nemá žádný smysl. Pokud to v něčem autorovi uleví, dobře, to se dá pochopit. Mohl bych takových básní napsat desítky, ale nikdy bych tím neotravoval čtenáře. Čtenář je přeci něco jako partner a ne nepřítel. Podle mě by každý, kdo píše, ať už je to cokoliv, neměl myslet jen na sebe, ale i na člověka na druhé straně, který bude jeho slova číst. Své myšlenky a pocity by měl tedy autor vyjadřovat tak, aby i zcela neznámý člověk pochopil, co mu chce sdělit. Je mi stokrát milejší blbě napsaný text autora, který si na nic nehraje, než text toho, kdo jen hází slovy a má plnou hubu toho, že je mu jedno, jak to kdo přijímá nebo naopak vzdychá, že ho nikdo nechápe. Inteligentní čtenář dokáže rozlišit to, co nechápe, protože na to nemá, z nějakého důvodu mu to nesedí (můj případ s Rimbaudem), a to, co nechápe, protože není co k chápání, hodnota textu je nulová.

Ještě bych se chtěl na závěr zmínit o tom, jak rád v básních objevuji. Asi nemusím připomínat, že k tomuto objevování dochází pouze u básní, které mi stojí za to, abych je četl, u básní, které nejsou jen evidentním autorovým házením slov na papír podle jeho momentálních pocitů, které ale čtenáři nijak nepřiblíží. Dejme tomu skvělá Erbenova básnická sbírka Kytice. Ve škole jsme se nazpaměť učili toto:

Zemřela matka a do hrobu dána,
siroty po ní zůstaly;
i přicházely každičkého rána
a matičku svou hledaly.
I zželelo se matce milých dítek;
duše její se vrátila
a vtělila se v drobnolistý kvítek,
jímž mohylu svou pokryla.
Poznaly dítky matičku po dechu,
poznaly ji a plesaly;
a prostý kvítek, v něm majíc útěchu,
mateřídouškou nazvaly.

Vše je jasné. Dětem zemřela matička, ony chodily na její hrob atd. Dlouho jsem to takto bral. Ale po letech jsem vzal Kytici znovu do ruky a zjistil jsem, že tato báseň pokračuje:

Mateřídouško vlasti naší milé,
vy prosté naše pověsti!
Natrhal jsem tě na dávné mohyle -
komu mám tebe přinésti?
Ve skrovnou já tě kytici zavážu,
ozdobně stužkou ovinu;
do šírých zemí cestu ti ukážu,
kde příbuznou máš rodinu.
Snad že se najde dcera mateřina,
jíž mile dech tvůj zavoní;
snad že i najdeš některého syna,
jenž k tobě srdce nakloní!

A teprve tehdy mi došlo, že matička není ženou, jako moje nebo vaše matka, ale že je to česká země, která skomírala pod rakouskou nadvládou, a ta dítka, to byli naši čeští předci. Jasně, není to bůhví jaký objev, ale přeci jen. Nikdy mi to ve škole nikdo nevysvětlil a kdykoliv jsem si to zarecitoval, mělo to pro mě pouze ten první a chybný význam.

Uvedu ještě jeden příklad objevování. Tentokrát jde o jednu z nejznámějších českých básní, a to Máj Karla Hynka Máchy. Tato lyricko-epická báseň je velmi srozumitelná, až na pár částí, které musí některý čtenář přečíst víckrát, protože je to poněkud náročnější, ale ne tak, že by se to nedalo při pozorném čtení pochopit. Učil jsem se tu báseň nazpaměť. Podařilo se mi naučit pouze dva zpěvy a jedno intermezzo, ale i tak to bylo docela zajímavé, protože, jak jsem si to stále opakoval, přišel jsem na to, že si Mácha ve své představivosti, kdy popisoval krajinu okolo jezera, jaksi neuvědomil jisté skutečnosti. Jeden příklad:

Ve třetí sloce prvního zpěvu píše:

Po šírošíré hladině
umdlelý dívka zrak upírá;
po šírošíré hladině
nic mimo promyk hvězd nezírá;

A hned ve čtvrté sloce téhož zpěvu:

Tak zašel dnes dvacátý den,
v krajinu tichou kráčí sen.
Poslední požár kvapně hasne,
i nebe, jenž se růžojasné
nad modrými horami míhá.

Vidíte tu jasnou nesrovnalost? Požár je zde metaforou pro zapadající slunce, nebo, chcete-li, pro onen optický jev, kdy je slunce již mimo náš dohled a nebe je zbarveno do různých odstínů oranžové, někdy jsou vidět tzv. červánky, které nejspíš viděl Mácha, na což odkazuje slovo "růžojasné". Některé hvězdy jsou opravdu tak jasné, že jsou vidět už v době, kdy jsou na nebi poslední "zbytky" po západu slunce, avšak rozhodně nejsou tak jasné, aby se v tomto čase mohly odrážet na vodní hladině: "po šírošíré hladině/nic mimo promyk hvězd nezírá;" Máchova imaginace byla jistě velká a dokázal ji vyjádřit nádherným způsobem, ale sem tam mu to kapku ujelo. To ale nic nemění na tom, že to byl velký básník a Máj je opravdovým skvostem.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jarmila - Alimra Jarmila - Alimra | E-mail | 19. září 2008 v 19:56 | Reagovat

máš rád Dalího? Já miluju jeho tekoucí hodiny .-)

2 Skip Skip | 20. září 2008 v 16:37 | Reagovat

Jarmila - Alimra: Jo, některé Dalího obrazy se mi líbí a tekoucí hodiny, jakožto symbol toku času jsou dobré. Použil je na více obrazech. Ale tvůj dotaz pod článkem na úplně jiné téma...poněkud zvláštní.

3 Jarmila - Alimra Jarmila - Alimra | 24. září 2008 v 15:05 | Reagovat

jen jsem se zaměřila na tu část, kterou nemáš rád ... surrealismus v poezii má blízko k surrealismu ve výtvarném umění

4 Skip Skip | 24. září 2008 v 19:04 | Reagovat

Jarmila - Alimra: Jak pro koho. Zatímco surrealismus na obrazech nějak zvládám, a pokud zcela nepochopím, alespoň na mě působí zajímavě, tak surrealismus v poezii mě úplně míjí. A navíc: nenapsal jsem, že surrealisty nemám rád, ale že jim nerozumím a proto je nečtu. To je dost velký rozdíl. Co nemám opravdu rád, je v článku napsáno jasně a nemá to se surrealisty co dělat. Ještě upřesním, že jsem psal pouze o poezii, protože třeba André Bretona (Nadja, Šílená láska, Spojité nádoby) můžu číst v pohodě.

5 bb bb | Web | 25. prosince 2008 v 17:43 | Reagovat

chmm.....

aha, chtěla jsem napsat něco chytrýho, a než jsem tu větu dovymyslela, tak se mi ta myšlenka rozsypala.... sorry, ještě se asi vrátím ...... zmatený smích

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama