...
(Věnováno Pavlu Fridrichovi)
Často si na tebe vzpomenu, Frišťo.
Jak jsem přijel do rehabiliťáku
a tvoje první otázka byla:
Chodíš na hajzl sám?
Ty blázne, já tenkrát ještě ani neuměl sedět na vozíku,
sotva jsem hýbal rukama,
tak jak bych si mohl sednout na hajzl
a pořádně se vysrat?
Jednou jsi mě v noci probudil:
Hej, posral ses!
V pokoji byl šílenej puch.
Ach jo!
Zazvonils na sestru.
Když mě odkryla, řekla:
Co kecáš?
A mně se ulevilo.
Pak odkryla tebe a já chcípal smíchy a hnusem,
jak jsi měl hovna až na zádech.
Chacha!!!
Tentokrát jsem to nebyl já.
Pamatuju si toho spoustu.
Třeba jak ses ve sprše vysral do gumový rukavice
a pak jsi s úsměvem řekl cikánce Erže,
aby zavřela oči, že pro ni máš dárek.
Byla tak nadšená a plná očekávání.
Jak jí zářily oči,
myslím, že tě milovala.
A tys jí do klína položil tu rukavici s hovnem.
Zhnuseně to odhodila na zem
a ty ses mohl smíchy potrhat.
Tolik tě štvaly návštěvy, který když procházely chodbou,
tak vejraly do pokojů.
A tak sis stáhl kalhoty a ležels na posteli s vystrčenou prdelí
a já se královsky bavil, jak návštěvy čuměly.
Nebo ses přikurtoval k posteli, a když procházely návštěvy kolem našich dveří,
předstírals parádní záchvat zuřivosti
a já u tebe seděl a konejšil tě:
No tak, Pavle, to bude dobrý.
A tys řval z plných plic:
Šuká, šuká s jiným! Já tu kurvu zabiju!!!
A návštěvy prchaly pryč.
Jak strašně nás štval ten dědek odvedle, kterej tam strašil brzy ráno,
pouštěl vodu a ta hučela v trubkách.
Ale tys přišel na to, že zrovna v našem pokoji je ve zdi uzávěr teplý vody.
A tak sis na dědka počkal.
Já stál u jeho pokoje a ve vhodnej okamžik jsem si začal pískat
a to byl signál, abys mu vypnul teplou vodu.
Pak jsi mu ji na další signál zase pustil, když to nečekal.
Dostal co proto, dědek jeden nerudnej, a ne jednou.
Před velkou vizitou jsi vzal prázdnou litrovku Ferneta,
pověsil ji hrdlem dolů na hrazdu
a přidělal k ní infuzní hadičku, kterou sis přilepil náplastí k předloktí.
Takhle jsi čekal, až přijde primářka se svojí suitou.
A když vešli všichni ti v bílých pláštích, začal jsi dělat, že jsi v totálním rauši.
Nesmím zapomenout, žes předtím dlouho zadržoval dech
a vydechovals ven pod tlakem jen úzkou štěrbinou mezi rty,
abys zčervenal.
Povedlo se ti to dokonale.
Sestry se k tobě vrhly, primářka ti rvala hadičku "z žíly"
a ty ses tlemil jak vůl.
Pamatuješ na Fila s ustřelenou hlavou?
Určitě jo.
Když jsem ho viděl poprvý s tou dírou v hlavě,
přes kterou byla natažená kůže s vlasy,
sotva jsem ten pohled snesl.
Ale brzy jsem si zvyknul.
Pak jsme z prdele hlásili, jaký je tlak podle toho, jestli měl tu díru hlubší nebo mělčí.
Fungoval jak barometr.
Stejně je to jako zázrak, že si ustřelil kus hlavy,
několik deka mozku v hajzlu,
a jenom pajdal na pravou nohu a pravou ruku měl skoro nepoužitelnou.
Jinak byl v pohodě.
Myslelo mu to perfektně, ani nekoktal.
Četl nám z Bible
a říkal, že je jeho žena svině
a taky vyprávěl, jak v práci na letišti (byl u ochranky) píchal nějakou kolegyni
a spálil si prdel o radiátor.
Jednou přinesl na kazetách nějakej jazz.
Vypnuls Nirvanu, kterou jsi tak rád poslouchal, a nechals ho,
aby nám rozšířil hudební obzory.
Fil to prožíval a my dva tupci jsme nic nechápali.
Pak jsem při jednom sólu na ságo řekl:
To je parádní kousek.
To teda jo, řekl Fil a prsty zdravý ruky mu běhaly po imaginárních klapkách saxofonu.
A ty ses nahlas tlemil, protože jsi pochopil,
že si dělám prdel
a že mi to sólo na ságo vůbec nic neříká.
Vzali jste mě s Filem do kina na Osudovou přitažlivost.
Do kina se muselo projet tunelem, kterej byl hodně z kopce.
Fil mě vezl, držel mě tou zdravou rukou.
Pak si chtěl přehmátnout, ale už mě nezachytil a já začal ujíždět.
A on v klidu:
Já tě doběhnu.
Ty vole, jak mě chceš doběhnout, když sotva chodíš s tou jednou nohou ochrnutou!
To mi proletělo hlavou, ale ven z huby se to nedostalo,
protože jsem jen zděšeně koukal, jak moje kriplkára nabírá na rychlosti.
Nakonec jsi mě dojel, Frišťo, a zachránils mě.
Jinak bych se dole rozsekal na kousky.
Je to zvláštní.
Kolikrát už jsem si za tu dobu, co jsem na káře, říkal,
že bych byl radši mrtvej.
Ale jakmile se objeví nějaký nebezpečí, dostanu strach a dělám, co můžu,
abych se z toho dostal.
Asi ten posranej pud sebezáchovy.
V kině byl hnusnej průvan.
Klepal jsem kosu.
Douglas si to zrovna rozdal s Closeovou, když vypnuli proud.
Později jsem ten film viděl celej
a zjistil jsem, že jsme viděli to nejdůležitější.
Tma jak v prdeli a nefungující výtah.
Poslali jsme choďáky pro cigára a litrovku Ferneta
a seděli jsme tam dole v tunelu u výtahu a kecali o tom,
jaký by to bylo nechat si udělat piercing do žaluda.
Zřízenci na civilce,
to byly vylízaný palice.
Ty sis je mohl dovolit poslat do prdele,
ale já ne.
Mě oblíkali a svlíkali, dávali na vozík a do postele.
Já si to nemohl dovolit.
A viděl jsem, jaký peklo měli ti, kterým se znelíbili.
Věděl jsem, že bys mě proti nim bránil, párkrát jsi jim to pěkně nandal,
ale taky jsem věděl, že odjedeš mnohem dřív než já
a budu to tam s nimi muset vydržet.
A tak jsem se snažil, abych si to s nimi nerozházel.
Co na tom, že na to padla nějaká ta krabka cigaret a nějakej ten panák.
Zvládnul jsem to,
ale ty jejich ksichty si pamatuju dodnes a mám pro ně jen pohrdání.
A ten s knírkem a černou vlnou nad čelem
vopíchal cikánku Eržu, která měla oči pro tebe.
Vrkali jak hrdličky, všude ji vozil na vozíku.
Ale dlouho to netrvalo.
A pamatuješ na sestřičku s krásně hladkýma nohama
v proklatě krátký sukni?
Nebudu jmenovat, však víš, o koho jde.
Ta když stlala a nahnula se nad postel,
to bylo něco, viď?
Jednou za mnou v noci přišla,
tos tam už nebyl.
Hodně jsme se skamarádili, měl jsem ji rád a ona mě, ale nic víc, tak už to chodí.
Zrovna jsem se dusil, nemohl jsem odkašlat,
protože mě skolila nějaká svinská bronchitida.
Sedla si ke mně a brečela, že ji opustil kluk.
Takhle to řekla "kluk", a přitom to byl jeden z těch debilních zřízenců na civilce,
kterýho já už jsem nezažil.
Takový namyšlený hovado v brejlích.
Co jsem jí na to měl říct?
Dali jsme si pár hltů broskvový vodky, kterou jsem měl ve skříňce.
Chvíli jsme kecali a ona mi pak dala pusu a strčila mi jazyk hodně hluboko.
Nečekal jsem to a než jsem vůbec stačil zareagovat, řekla:
Potřebuju chlapa.
A ráno už si mezi sebou zřízenci povídali, že ji vopíchal jeden,
no, nebudu jmenovat, byl to idiot
a měli z toho všichni prdel a mě jí bylo moc líto,
protože to věděla, co si o ní povídají.
Když jsi odjel, bylo to o ničem a já už to tam chtěl jen nějak doklepat ten půlrok.
Fil odjel asi dva měsíce po tobě.
Pak se tam jednoho dne objevil s novou hlavou.
Pěkně mu to vyspravili, jen co je pravda.
Barometr byl fuč.
Co asi tak děláš, říkám si.
Škoda, že tenkrát nebyly mobily a nebyl ani internet.
A tak jsme se vytratili každý jinam,
každý na tý svojí káře válčíme někde jinde.
Jo, abych nezapomněl, Arnošt Kaše to slušně rozchodil.
Neuvěřitelný.
Natřikrát přeraženej krk a rozchodil to.
Záviděl jsem mu, ale přál jsem mu to.
Tobě jsem taky záviděl, že máš ochrnutý jen nohy a od pasu nahoru jsi OK.
Ale kdo by nezáviděl.
Hezky jsem si zavzpomínal a jsem rád, že jsem tě poznal.
Třeba se ještě někdy uvidíme.
Zatím je to 16 let, co jsme si řekli čau a drž se.
ester | 29. března 2009 v 10:35 | 
Zde hledá
............ bomba!