Pochybnosti

7. dubna 2009 v 22:07 |  Kolem dokola
Myslím, že každý člověk o sobě někdy zapochyboval. Ani radši nechtějte slyšet o všech pochybnostech, které o sobě mám.


Jedna z mých velkých pochybností je i tento blog. Možná bych byl schopen diskutovat na téma, co je to blog, ale teď, v tuto chvíli, kdy sedím u počítače a "mlátím" do klávesnice, bych vůbec nedokázal zplodit nějakou definici blogu.

Každý používá blog jiným způsobem. Někdo ho má tématicky zaměřený třeba na komiksy, někdo na blog zase jen fláká jednu fotku oblíbené celebrity za druhou, aby si za pár let řekl, jak jen se mu někdo takový mohl líbit. Někdo zase používá blog jako svůj deník, se kterým se nechce tajit, takže ty nejtajnější věci si stejně nechá pro sebe. No a někdo další zas může díky blogu ventilovat své frustrace nebo ho používat jako psychohygienický prostředek.

Jak používám blog já?

Sem tam napíšu něco, co vyjadřuje můj postoj k něčemu, co se děje ve světě, a většinou je to jen takový výkřik, protože s tím stejně nic nenadělám. A už je tu první pochybnost. Proč něco takového vůbec píšu? K čemu to vlastně je? Je v tom vůbec nějaká myšlenka nebo jen plácám obecně známé věci? Co může takový článek někomu dát?

Když dám na blog fotografie Charlese Bukowskiho, nebo když přeložím z angličtiny či francouzštiny takové kratší životopisy Gabriela Garcíi Márquez, Louise Ferdinanda Célina, Lead Bellyho, Federika Felliniho a Catherine Deneuve, můžu si být jistý, že mě za chvíli neomrzí, protože v mém věku už přeci jen nejsem tolik přelétavý mezi mými oblíbenci. A máme tu druhou pochybnost. Bavilo mě to překládání, ale je to vůbec k něčemu dobré a patří to na blog? Nejsem si tím moc jistý. A když se tu o tom tak zmiňuji, vzpomněl jsem si, že už se hodně dlouho chystám opravit tu příšernou snůšku chyb a překlepů, které jsou v Célinově životopise. Jde prostě o to, že jsem na ten blog dal něco, o čemž mám velké pochybnosti ohledně účelnosti.

Na blog dávám také něco z mé literární tvorby. Pár ukázek z knih, které jsem napsal a stále nevydal, nějaké ty povídky, mikropříběhy, básně. Vypovídají tyto výtvory něco o mně? Záleží na tom, jak se to vezme. Ve všem je něco z autora, ale nepíše-li vyloženě o sobě, pak si může své příběhy napsat podle svého, jak se jemu líbí, nebo jak se mu zrovna zrodily v hlavě. Některé mikropříběhy a povídky mají úspěch a jsem za to rád. Nicméně mám další pochybnosti ohledně toho, jestli na blog vůbec patří.

Možná že blog by měl být o tom, že člověk svým článkem vyjadřuje nějaký názor, myšlenky, s něčím se se čtenářem podělí, tak trochu s ním vede dialog, který se pak může rozvinout v diskusi v komentářích k článku. Člověk se třeba ráno probudí, podívá se z okna, kde svítí slunce a během dne se přiženou temné mraky, z nichž se na zem snese bílá záplava a pokryje zem, střechy, stromy… A přitom čtenáři popsat své pocity, přání, úvahy. Znám takový blog. Pročítání autorčiných článků ještě víc zvětšilo pochybnosti o mém blogování. Tak, jak ona píše, si představuji, že by měl blog vypadat. Stejně tak bych se mohl vyjádřit o jednom bohužel již neexistujícím blogu, na němž Češka, žijící v Anglii, psala o tamních zajímavých místech a o tom, jaký je život tam za Kanálem. Byla radost číst ty články, stejně jako je radost číst články na výše zmiňovaném blogu.

Když se tak ohlédnu dozadu na den, kdy jsem založil svůj blog, měl jsem představy o tom, jak budu psát tak, aby to lidem něco dávalo a zároveň to i ukazovalo něco o mně, podělit se o své názory, o své vidění světa. Nakonec to ale dopadlo úplně jinak. Mám kolikrát chuť jednou kliknout, celý blog tím zrušit a začít znovu, úplně jinak. Jenže opravdu bych to dokázal? Nedopadlo by to úplně stejně? Myslím, že ano. Nakonec bych stejně skončil u víceméně odosobněným způsobem psaných příběhů, které se mi zrodí v hlavě, protože já moc nedokážu předávat své myšlenky, nedokážu se podívat do sebe a vynést něco z toho, co v sobě skrývám, na světlo a převést to ve věty, které by ostatním něco daly. A proto nejspíš zůstanu, kde jsem, i když mě budou pořád trápit pochybnosti. Možná jednou dokážu psát lépe a podle mých představ o blogu. Zatím mi to ale vůbec nejde a moc dobře to vím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 manka manka | 17. dubna 2009 v 14:59 | Reagovat

Pochybnosti máme každý. Zpětná vazba u většiny našich výplodů umístěných na web nikdy není natolik průkazná, jak bychom si přáli a jak by našemu egu (dostatečně) lichotilo. Takže není divu, že občas "zmítáni nejistotou bloudíme pralesem vlastní mysli". (úsměv)
Až se budeš zase podobně toulat svým osobním Boubínem, tak si vzpomeň, že v tom nejsi sám. A že být nejistý automaticky neznamená nebýt k užitku.
(Musím toho nechat, nebo budu patetická... /smích/)

2 Skip Skip | 18. dubna 2009 v 16:31 | Reagovat

[1]: Máš naprostou pravdu. Ten Boubín je ale zatraceně neprůchodnej.

3 Veve Veve | 23. dubna 2009 v 22:54 | Reagovat

Správny blog je presne taký, akým ho jeho autor chce mať. Je to osobný priestor... A to je na tom to pekné. Kašľať na účelovosť. Taká je moja filozofia. (úsmev)

4 Elischka Elischka | Web | 1. května 2009 v 14:28 | Reagovat

Tak podobné pochybnosti nejen ohledně blogování mám také. Na druhou stranu - i kdyby můj blog nic pro nikoho neznamenal, bude znamenat něco pro mne - něco jako připomínku toho, jaká jsem byla dříve. Jinak zcela souhlasím s Veve. (úsměv)

5 Skip Skip | 4. května 2009 v 22:11 | Reagovat

Veve a Elischka: Nejspíš máte pravdu. Rozhodně názory, nad kterými se dá zamyslet. A já se zamýšlím rád (úsměv)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama