Do dvou let...

4. března 2010 v 13:24 |  Kolem dokola
Většina z vás už asi slyšela o Martinu Zachovi. Vyhrál soutěž Muž roku a den na to si při nepovedeném skoku na lyžích do vody zrušil krční páteř a ochrnul.


To by byla vcelku běžná záležitost, že někdo udělá nějakou blbost (jako je třeba skok do vody - můj případ), má nějakou nehodu (auto, motorka, kolo apod.), nepodaří se nějaký sportovní výkon, pracovní úraz, obyčejné uklouznutí na chodníku a ještě nějaké další možnosti, jak si poranit míchu a ochrnout. Je jich docela dost a některé mohou být i dost kuriózní.

V případě Martina Zacha šlo tedy o nepodařený sportovní výkon. Takových je spousta. Jenže on se zúčastnil oné soutěže, o níž si myslím své, stejně jako o soutěžích Miss čehokoliv. Stačí mi zahlédnout pár záběrů a mám té stupidity účastníků, moderátorů i pořadatelů až dost. A jelikož se tedy Muž roku hned druhý den zmrzačil, je to parádní sousto pro média. Okamžitě se objeví příběh a začne se psát a natáčet. Ze Zacha je udělán bojovník, který se nevzdává a bojuje, přičemž vydává sebevědomá prohlášení, že do dvou let bude chodit, někde to trochu posune a hranici si stanoví do dvou až pěti let.

Čtenáři to čtou, diváci se dívají a jsou plni obdivu, vyjadřují mu své sympatie a podporu různými vzkazy třeba na Facebooku, vkládají se odkazy na tyto články. Bojovník Zach maká, dává rozhovory a najednou je tu jaksi přezachováno. My, co už máme něco na vozíku za sebou, se tomu všemu můžeme jen smát. Stačí jeden pohled, abychom věděli, jak na tom ten člověk přibližně bude. Možná je to trochu cynické, ale máme z těch všech článků a keců kolem vyloženě prdel.

Moje kamarádka na vozíku už má na jméno Zach téměř alergii. Otevře Seznam a tam další odkaz na něco, co s ním souvisí. Kouká na to, co je to zase za další píčovinu a pak se omlouvá, že je sprostá, protože ji to už rozčiluje. Vůbec se jí nedivím a jen se usmívám nad výrazy, které v rozčilení používá, protože ji chápu a nějaké to sprosté slovo mě tedy ani náhodou nerozhodí.

Nikdo z nás, co reagujeme skepticky, Martina Zacha neznáme. Nevíme, jaký je to člověk. Třeba je fajn a byl by dobrej kámoš, ovšem to všechno, co kolem něj dělají média, z něj učinilo v našich očích dosti směšnou figurku, zvlášť když on sám je v tom ještě podporuje. Spousta lidí, kteří se ocitli na vozíku, si mysleli, nebo v sobě chovali naději, že to rozchodí, budou makat a ono se to kousek po kousku poddá. Asi každý si něčím takovým prošel. Nemám to za zlé ani Zachovi. Tohle se tu rozhodně nesnažím kritizovat. Ale to je vám už myslím jasné. On měl smůlu, že se mu skok nepodařil a smůlu měl i v tom, že vyhrál tu pitomou soutěž, čímž se stal mediálně zajímavý. Tohle prostě média žerou a pak to plivnou mezi lidi a ti zas žerou tyhle zvratky. Možná to ale jako smůlu nebere. To je jen takový můj obrat, abych vyjádřil, co z něj udělalo mezi námi, co už víme své, onu směšnou figurku.

Pokud věda nepokročí nějakým opravdu super skokem vpřed, tak Martin Zach chodit nebude. Může být jak chce velký bojovník, ale pouhým cvičením, jakkoliv intenzivním, se na nohy nepostaví. Mohu s klidným svědomím říct, že nikdo z těch, kdo se k jeho prohlášením a řečem v médiích staví skepticky a s úsměvem, mu nepřeje nic zlého. Ale už bylo dost Zacha. Muž roku přeci není něco tak výjimečného, aby se o tom muselo mlít pořád dokola. Kéž by si i on dokázal uvědomit, jak je směšný a že mu to žerou jen choďáci, a to ještě pouze ti, kteří o tom absolutně nic neví.

No a 10. března zase přibude pár obdivovatelů, držáků palců, podporovačů a vírověřičů až uvidí na Primě Top Star Magazín. Fakt se stačí projít v trenkách po molu a pak se zmrzačit, aby byl člověk Top Star? Asi jo, jak je vidět. Ale k tomu už nemám slov.


 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 monca13 monca13 | 4. března 2010 v 13:44 | Reagovat

Nesouhlasím jen v jednom - Zach neměl smůlu, že vyhrál tu pitomou soutěž, on se do ní sám přihlásil, takže předpokládám, že ji vyhrát chtěl.
Jinak se tomu humbuku kolem něj taky musím smát - kdysi o mně někdo řekl, že jsem nejcyničtější ženská, jakou poznal, co se dá dělat, v tomhle případě to platí. (smutně cynický úsměv)

2 Skip Skip | 4. března 2010 v 14:24 | Reagovat

No, já to myslel jako v kontextu s tím, co se teď kolem toho děje. Kdyby nebyl na tý soutěži, tak si ho nikdo z médií nevšímá a nebyl by pro nás tak směšný. Možná jsem to měl jinak formulovat, ale nějak mě nenapadá jak.

3 vk vk | 5. března 2010 v 12:21 | Reagovat

Asi někdy minulý týden jsem viděla a nebo četla, už nevím, něco o Martinu Z.a věř mi nebo ne, v duchu jsem si pomyslela úplně to samé, co si teď tady ty napsal.Stačil mě jen pohled na nadpis "Do dvou let..." a věděla jsem přesně o čem tenhle příspěvek je.Vidím to stejně i když jsem "choďák".Snad proto, že o tom něco málo vím, snad proto, že mi stačil jediný pohled a myslela jsem si své.....a přesto mu, tak jako všem ostatním, držím palce a přeju si, aby věda pokročila nějakým opravdu super skokem vpřed....

4 Skip Skip | 5. března 2010 v 13:30 | Reagovat

vk: No ještě abys nevěděla, však se známe, ne? (úsměv) A přesně jak jsi napsala v závěru komentáře. Ani mezi námi není nikdo, kdo by někomu (včetně něj) nepřál, aby to rozchodil. Rozhodně by nikdo o nikom neříkal "ta svině to rozchodila a já sedim". Jasně, závist by tu byla, ale ne ta hnusná provázená nepřejícností. S touhle závistí já sleduji často svět kolem sebe, ale nikdy v tom není ta nepřejícnost. Vidím chlapa, jak si odskočí do křoví a s požitkem se vymočí - to teda fakt závidím (velký smích) No zkrátka, ten článek není o tom, že by mu někdo přál něco špatného. Vím, žes to pochopila. Ale pro jistotu, kdyby to někomu nedocházelo, tak to teď zmiňuji. No a kdyby byl ten super skok vpřed, tak bych třeba zajel do B. 10 a skočil si do rybníka (SMÍCH)

5 vk vk | 5. března 2010 v 14:24 | Reagovat

Do rybníka už bych tě skočit nenechala, ale věděla bych o něčem lepším....(smích)

6 manka manka | Web | 8. března 2010 v 15:32 | Reagovat

Já bych chtěla mít ve všech svých názorech a postojích jasno tak, jak ho mají média. Naprosto přesně vědí kde se stala chyba, co je příčinou a jak se ten kdo měl nebo neměl zachovat. Vědí to lépe než policie, jsou odborníky na vše od A do Z, počínaje autorským právem a zdravovědou konče. A titulek není titulkem, pokud není dostatečně provokativní, čistá fakta se dnes nenosí. Co si mohou přát víc než tragédii momentální hvězdičky šoubyznysu? A že třeba ona "výpověď" nebo "rozhovor" nevyznívá dostatečně provokativně nebo kontroverzně? Tak ho upravíme, hlavně když to splní účel a přečte si toho víc lidí, o to tu přece jde! O peníze jde až v poslední řadě, samozřejmě...
Trošku jsem od tématu odbočila, ale tohle mě napadlo jako první, když jsem ten titulek četla - pámbu ví, co vlastně dotyčný komu řekl. Při čtení Skipova příspěvku jsem si totiž vybavila vlastní nechtěné setkání se "spravedlivou novinařinou", které se mi v posledním roce stalo dvakrát. Pokaždé šlo o novinářsky velmi výživný materiál, který by - nebýt "spravedlivé investigativity neohrožených novinářů" byl příběhem, který se stává když ne denně, tak dost často...
Je mi ze současných zpráv smutno. Nikoho nezajímá člověk sám, pokud kolem toho není pořádný humbuk, nestojí to za zmínku. Dneska nemáme zprávy, máme černou kroniku a bulvár. (smutník)
Omlouvám se za odbočení, ale mám dneska nějakou grafomanskou náladu. (úsměv)

7 Skip Skip | 9. března 2010 v 20:56 | Reagovat

Takhle plodnou tě neznám (úsměv) Ale to je dobře, že ses rozepsala. Jistě máš pravdu. Ono se dá hodně upravit, dokonce i do rozhovoru zasáhnout, aby to líp sedělo, a pak to bylo pro čtenáře výživnější. Když se ale mluví na kameru, tak to už je o něčem jiném, to se jen tak neupraví, leda by toho člověka nadabovali, a to by už byl fakt svět à la 1984.

8 Doktor Doktor | E-mail | 21. dubna 2010 v 15:46 | Reagovat

Skipe, zabloudil jsem na Tvé stránky... Dobrý, dobrý, dobrý! Hezky se to čte a mnoha choďákům (spíš asi "choďačkám" :-) ) to otevře oči. Ale k Martinu Zachovi. Nemluvil bych o smůle - o štěstí... Já to vidím mnohem prozaičtěji. Každý z nás máme, ať chceme, či ne, na tomhle světě své místo. Už když se tu objevíme, máme nějaký úkol, s kterým se máme na tomhle světě poprat. Tyto mantinely nikdo z nás nepřeskočí, kdyby skákal sebevíc! Může se pouze různě pohybovat mezi nimi. Proto je opravdu jedno, jestli se Martin Zach přerazil při sportu, nebo jinak. Kdyby se totiž nepřerazil na lyžích, stalo by se mu to jinde a jinak. Podstatná je výzva: "Jsi zcela na vrcholu, tak honem úplně na dno! A teď ukaž, co s tím dokážeš udělat!" Je úplně fuk, že ten vrchol je pouze český a ještě značně pofidérní. :-) Pro česká média je tenhle "vrchol" pozvánkou mezi megahvězdy. Je teď na Martinovi, aby ten humbuk okolo něho zvládnul, srovnal si hodnoty, jako my všichni, co už dlouho sedíme a pokusil se z toho vytěžit maximum. A teď opravdu nemluvím o materiálních statcích. Jak už jsem napsal. Je to výzva (řekněme osudu?) na jejíž startovací čáře má Martin náskok "několika koňských délek" v podobě jeho jména a "titulu". Pokud je to skutečná osobnost, nebo má aspoň předpoklad se jí stát, může spoustě věcí, vztahů, nebo i názorů na život lidí okolo něho velmi výrazně pomoci. Protože Skipe, ať chceme, nebo ne, jsme my všichni, přeražení, denně hodnoceni svým "chodícím" okolím a nebojím se říct, že pro mnohé "zdravé" je náš aktivní přístup k životu často životní posilou... Zjednodušeně řečeno, řeknou si, že jejich problém není, ve srovnání s našimi, zase až takový. A tady vidím já smysl "titulu" Martina Zacha a jeho následného přeražení. Připadá Ti to všechno moc fatalistické? Ano, asi máš pravdu. Podle mě je smyslem toho všeho výzva: "Teď jsi v téhle nezáviděníhodné pozici a ukaž co umíš, jak se s tím popereš!" A pokud se z toho nesložíme, "kousneme se" a jdeme do života naplno, můžeme být pro své okolí, z pozice "v sedě", mnohem užitečnější, než polovina tzv. "zdravé populace". Ty a Tvoje stránky jsou toho ostatně dobrým příkladem. Opravdu dobrá práce! Zajímavá témata a dobře napsaná. A nebuď na omylu. Nikdy se asi nebudeš mít šanci dozvědět jakému počtu lidí čtení Tvého blogu psychicky i jinak pomohlo. Takže závěr. Držím Martinu Zachovi palce! Ne aby to rozchodil (ne že bych mu to nepřál), jako to dělá většina "zdravé populace", protože vím, že to je, v současné době, pouze iluze a z Martina bude "kvadrouš jako poleno", ale proto, aby dokázal svoji novou pozici zvládnout a využít ji, jako svoji přednost, k tomu, aby byl lidem okolo sebe hodně užitečný a propěšný! I jeho to následně posune kvalitativně o třídu výš. Čím dřív si to uvědomí a zvládne to, tím líp pro něj a jeho okolí...

9 Skip Skip | 22. dubna 2010 v 22:19 | Reagovat

No výborně, Doktore! Tenhle tvůj komentář docela pěkně doplňuje, co jsem napsal. Já se tedy nad vlastním zmrzačením až tak nikdy nezamýšlel, jak to ty popisuješ, ale v podstatě nemám nic proti tvým slovům. Já jen doufal, když jsem to psal, aby to nevyznělo tak, že je Martin Zach debil a přeju mu jen to nejhorší. No, některým to tak možná přišlo, ale snad je víc těch, kdo pochopili, o co mi šlo a co jsem kritizoval.

A díky za pochvalu blogu. To vždycky příjemně polechtá (úsměv)

10 Michal Michal | 20. června 2010 v 10:48 | Reagovat

Ahoj,

pročítal jsem si tento článek i stránku. K osobě Matina Zacha a humbuku kolem něj můžu napsat, že svět bývá někdy nespravedlivý, kde pokud člověk není z nějakého důvodu mediálně známý, často upadne v zapomnění - myšleno v zapomnění sdělovacích prostředků. Jde o to, že Zach se stal známým jednak tou soutěží a zejména svým úrazem, který je pro média přesně tím co potřebují ke zvýšení sledovanosti. Je to pro ně dostatečně šokující (mohu-li to tak nazvat).
Ale za čas se na Zacha zapomene a novináři si najdou jiný objekt zájmu. Tak to dnes chodí. Všimni si, kdo se o něj nejvíce zajímal - bulvár (Aha, Blesk).
Já nejsem sice na vozíku, ale také mi došlo, že při takovém stupni poranění jej čeká vozík do té doby než lékařská věda pokročí.
Občas si říkám, když vidím kolik se utrácí peněz za různé války, že by často bylo prospěšnější dát tyto peníze na zdravotnický výzkum - třeba v oblasti poranění míchy, léčky rakoviny. AIDS a podobně. Jenže o tom nerozhoduji. Ale to jsem poněkud odbočil od tématu.

11 Skip Skip | 23. června 2010 v 21:49 | Reagovat

Naprostý souhlas, Michale.

12 Pavel Pavel | 15. ledna 2012 v 0:37 | Reagovat

Martina obdivuju..humbuk kolem něj už docela utichnul..

13 PavelH PavelH | 12. července 2012 v 18:49 | Reagovat

Doktor to myslím napsal dost výstižně. Jako chodící bych byl velmi rád (sobecky i kvůli sobě), kdyby Zach opravdu ukázal, že pakliže "do toho dá opravdu vše", je možné se vozíku zbavit, taky vrátit cit do prstů apod. Lépe by se totiž žilo s pocitem, že pokud bych se do jeho situace dostal, byla by šance se uzdravit... Vím ale, že před lety byl v podobné situaci herec Christopher Reeve, který byl přímo obrazem "celoživotní snahy", měl vůli, nejspíš i prostředky, přitom pokrok až do své smrti žádný podstatný, co vím, neudělal. Na druhou stranu je možné, že opravdu poškození míchy můžou být různá a věda rovněž postupuje dál. Nakonec v dokumentu, který jsem kdysi o tomto herci viděl byla i scéna, jak navštívil tuším Izrael a tam mu ukázali malou holčičku, která prý byla rovněž "zlámaná", avšak, nevím jakou metodou, se jí podařilo na nohy opravdu dostat. Bylo to ale díky jakémusi zákroku, jehož naděje na úspěch spočívala v tom, že musel být rychlý - dřív, než se mícha "zajizví" (či tomu zabránit), nebo jak to říkali. A svojí roli mohlo hrát i to, že šlo asi o 5 leté dítě a zde je možné, že tělo v růstu může mít schopnost určité regenerace, která asi hraje podstatnou roli. Každopádně Reeve z toho byl nadšen. Nakonec to, že nervová vlákna mají schopnost regenerace, že i neurony může tělo i vytvářet a nikoliv že nám pouze ubývají, to se také v poslední době tuším také prokázalo.
Ale také, jak uvedl Doktor, celé zmedializování Zacha, tak jako třeba i jiných vozíčkářů má úplně jiný rozměr. Je mnoho chodících lidí, kteří řeší problémy, přemýšlí, jestli jejich život má vůbec smysl, přežívají... Pro ně jsou pak aktivní vozíčkáři opravdu psychickou posilou.

Jediné v čem nejsem s Doktorem zajedno je víra v osud a v poslání toho či jiného jedince. Teoreticky to vyvrátit nemůžu, ale... Někdy si tak říkám, že tohle všechno, stejně jako víra v boha a posmrtný život, jsou jen představy a fantazie lidí. Aniž bych to přesvědčení někomu bral - skutečnost prostě a jednoduše může být taky jen a pouze taková, že nejsme nic víc, než složitější skrumáž chemických sloučenin, řízených elektrickými impulsy, které prostě dohromady vytvořily strukturu - něco, čemu se říká život (vím, zdá se to neskutečné, na druhou stranu - času na to bylo neomezeně a šlo to pomaličku od hodně primitivních forem). Každý jsme jen malá důmyslná biologická továrnička, mnoha lety evoluce celkem promakaná, ale nic víc než to a jen si to nechceme připustit. A i naše myšlení, to že teď píšu na klávesnici... to že jsme každý jiný a jdem v životě jinou cestou... to stále může být jen výsledek fyzikálně-chemických procesů každého z nás, které jsou odlišné. Pak by se o poslání dalo stěží mluvit - asi jako u mechu, který vyrostl na pařezu - prostě tu na nějakou dobu jsme a jak si to tu zařídíme, takový to budem mít. Vše je jen v našich rukách. Žádný osud, žádné poslání, žádná jistota, žádné zázraky... jen naše náhodná přítomnost tady a teď. A dost možné je, že v okamžiku smrti, v důsledku nedostatku kyslíku, mozek vyprodukuje nějaké představy, kterým přikládáme tajemný význam... a pak? Nic. Vědomí co patřilo k tělu se jednoduše ztratí, jako se vám smaže operační paměť pc při jeho vypnutí. A je-li tomu tak tak, měli bychom se snad bát smrti? Myslím že vůbec o nic víc, než při představě, že by dál něco (nejistého) mělo být. Uvidíme, no... nebo taky ne. Promiňte - to už s původním tématem nemá nic společného.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama