...
Nemám sice žádné jméno, ale můžete mi říkat třeba Ahmed. Docela dlouho jsem si žil vcelku poklidným životem. Na hřbetě jsem vozil lidi, kteří byli trochu odlišní od těch, co mi dávali potravu. Nejjednodušeji bych to vysvětlil asi tak, že byli o dost světlejší. Mnohé z těch, které mi často leknutím vyjekly za ušima, když jsem se s nimi zvedal ze země, měly světlé vlasy, a ty vzbuzovaly největší pozornost. Byl jsem tak trochu za hvězdu, protože jsem byl mnohokrát fotografován a tyhle fotografie pak byly ukazovány v dalekých zemích, z nichž sem ti světlí lidé přijeli.
Jednoho dne ale žádní světlí lidé nepřišli a kohosi napadlo, že se mnou pojede do velkého města, starobylého tak, že moje představivost nedokázala dohlédnout ani do poloviny onoho času, který nás dělil od těchto dnů. A tak jsem byl osedlán a na povel jsem vyrazil určeným směrem.
Už když jsem se k tomu městu blížil, cítil jsem dosud nepoznaný neklid. Byl jsem jako v mrákotách, když jsem se náhle ocitl na velkém prostranství plném lidí, kteří křičeli, mávali rukama a vzduchem se šířil dusivý zápach kouře a krve. Viděl jsem velké ohně a slyšel střelbu a nářek, lidé po sobě házeli kameny, mlátili se holemi a bodali do sebe noži. Ze všeho toho hluku a zmatku kolem jsem se roztřásl strachy.
První, co jsem udělal, když jsem se v té vřavě ocitl, bylo, že jsem se posral. A jak ze mě to mohutné hovno vypadlo, přidal jsem k tomu hlasitý prd a ten mohutný, hutný závan strhl několika ženám za mnou černé závoje. Jakmile na ně ta síla mých útrob dolehla, zavrávoraly a jen s těží se udržely na nohou. Jak velký jsem měl strach, to dokážu jen těžko vyjádřit.
Pak jsem zahlédl jakousi obrovskou rachotící obludu, ze které se valil černý dým a která se ke mně blížila. To byla poslední kapka. Začal jsem utíkat, co mi nohy stačily. Vrhnul jsem se vší silou mezi ten ječící dav, nic jsem nedbal na vzteklé příkazy toho, co mi seděl na hřbetě. Za chvíli jsem byl o něco lehčí, protože ten nahoře se neudržel a spadl. Lidé přede mnou uhýbali, razil jsem si cestu vpřed. Kdosi se mě pokusil zastavit. Chytil mě za uzdu, ale já uháněl dál. Chvíli jsem ho s sebou vláčel. Pak se pustil a něco mi křuplo pod nohami. Nevěnoval jsem tomu pozornost.
Utíkal jsem stále dál a dál, až jsem nechal tu příšernou vřavu daleko za sebou. Ze cvalu jsem zvolnil do klusu a po chvíli jsem přešel v krok, když jsem se dostal k velké řece. Zastavil jsem se a zhluboka si oddechl. V dálce bylo vidět kouř stoupající k nebi, ale žádný hluk sem už nedoléhal.
Když jsem se napil, vydal jsem se proti proudu řeky do neznáma a přál jsem si jen jediné: Vozit zase na hřbetě světlé lidi.
Amartuvshin | 
Zde hledá
Tak to je hezky napsaný, nikdy by mě nenapadlo, že i z takového pohledu se dá popsat situace....moc hezký a nápaditý Máry (úsměv)