Sedím a píšu 2

20. března 2013 v 11:45 |  Sedím a píšu
...vliv literatury...


takže sedím a píšu…tentokrát žádný pavouk…skutečný ani neskutečný…jednou mi tu ale lezl opravdu pěkný kousek po zdi za hlavou…štrádoval si to pořád výš a výš, až se dostal na strop…tam asi špatně šlápnul a fláknul sebou ke mně na peřinu…asi ho to poněkud vyděsilo, protože metelil pryč…normálně jsem skrz peřinu cítil, jak dupe…ještě že netrpím arachnofobií…tohle se stát mojí sestře, tak z toho má záchvat…říkám si, jak asi takový pavouk chutná…ne že bych chtěl nějakého chytit a sníst, ale viděl jsem, jak Indiáni v Amazonii vzali takovou tu velkou chlupatou obludu, hodili ji na oheň a pak si pochutnávali…to bych klidně okoštoval…nebo třeba různý hmyz…tady nad tím ohrnujeme nos, ale jinde je to zcela normální…navíc spousta bílkovin…taky bych zkusil různé červy…oni to vlastně nejsou červi…to se jim tak jen říká…jsou to ale ve skutečnosti larvy hmyzu…červi jako takoví jsou úplně jiné organismy…několikrát jsem přečetl Robinsona Crusoea…byla to jedna z mých nejoblíbenějších knih…jednou jsem si řekl, že budu žít jako on a odešel jsem do lesa rozhodnut, že se budu živit jen tím, co mi les nabídne…problém byl, že k tomuto rozhodnutí došlo na podzim a to v lese kromě pár hub nic nerostlo, takže jsem se odpoledne vrátil domů…ale přeci jen jsem to nechtěl úplně vzdát, a tak jsem vytáhl z řeky škebli a zkusil ji…dost nechutná záležitost, takhle za syrova, to mi věřte…ona mě vůbec ta literatura v dětství hodně ovlivňovala…byl a jsem náruživý čtenář…tenkrát jsem nejradši četl knihy z edice KOD (Knihy Odvahy a Dobrodružství)…někteří z vás je budou znát…nejradši jsem měl ty oranžové…jak jsem něco přečetl, už jsem v sobě cítil tu touhu být některým z hrdinů…třeba Tecumsehem, náčelníkem Šavanů, který se jako první pokusil spojit různé kmeny v boji proti bělochům…bohužel neúspěšně…naposledy se to podařilo Sedícímu býkovi (Tatanka Jotanka), když u Little Big Horn totálně zdecimoval 7. kavalerii generála Custera…rád se vracím k popisu této bitvy v knize Války rudého muže od Miloslava Stingla…ale představte si, že vyzbrojen znalostmi ze zmíněných dobrodružných knížek pro mládež jsem se pustil do diskuse a dokonce i jakési polemiky s průvodkyní v Náprstkově muzeu…no stydím se, když si na to jen vzpomenu, co jsem to tam plácal, ale paní průvodkyně byla milá a shovívavá…když jsem přečetl Tarzana, tak mě to zas jednou popadlo a coby Tarzan jsem vyrazil do lesa…tentokrát na jaře…a okusoval jsem všelijaké pupeny stromů, až jsem se jaksi přiotrávil…hodně mi při té četbě vrtalo hlavou, jak se mohl úplně sám naučit číst ze slabikáře, který našel, a mrzelo mě, že už číst umím, takže to nemohu vyzkoušet…když jsem dočetl Pět neděl v baloně od Julese Vernea, cítil jsem hrozný smutek, že už to končí…normálně se mi chtělo brečet…podobné pocity jsem měl až po letech, když jsem dočetl Bídníky…ale to už se mi brečet nechtělo, bral jsem to dospěle…jednou se mi dokonce podařilo zamilovat se do literární hrdinky…to jsem si zcela náhodně půjčil v knihovně knížku Ve stínu slávy Hunů…v té se asi čtrnáctiletý římský kluk dostane k Hunům, kde je jako otrok…spíš by se ale dalo říct, že sluha u jednoho z Atilových důstojníků…a tenhle důstojník měl krásnou dceru ve stejném věku jako ten kluk, která se jmenovala Emöke…on se do ní zamiloval a jí taky nebyl úplně lhostejný, ale být spolu, to nepřicházelo v úvahu…vlastně to všechno bylo tak jako o náznacích přízně, přičemž on si nemohl být vůbec ničím jistý…nakonec se ale projevilo, jak moc jí na něm záleželo, a to, když zemřel Atila…spolu s ním měli být pohřbeni i jeho oblíbení otroci, k nimž ten kluk patřil…neměl ani ponětí, proč po něm Emöke chce oděv, do nějž byl v den pohřbu oblečen, ale musel poslechnout…no a ona se nechala místo něj proklát šípem na okraji Atilova hrobu…byla to síla…a fakt jsem teda celý ten příběh hodně prožíval a normálně se do ní zamiloval…samozřejmě jsme si jako kluci hráli na všechno to, co jsme četli nebo viděli…když jsme si hráli na Indiány, byl jsem pokaždé Vinnetou, protože jsem měl jako jediný důlek v bradě, stejně jako on…proti takovému argumentu neexistoval protiargument…vždycky mě fascinovaly scény, kdy proti sobě jedou dva jezdci na koni a vrhnou se na sebe…sletí na zem a tam jeden přemůže toho druhého…tak jsme to jednou s bratrancem zkusili na kolech…opravdu teda jednou a naposled…šli jsme do toho fakt naplno…těžce jsme se pak sbírali ze země…byl to zázrak, že se to obešlo jen s pár odřeninami…takže kromě literatury mě hodně ovlivňovaly i všelijaké filmy…jako když jsem se zamiloval do Marušky z filmu Byl jednou jeden král…bylo to v první třídě a že mi to teda dávalo zabrat…nemohl jsem pořádně jíst, v družině jsem byl podezřele hodný, protože jsem jen seděl a myslel na Marušku…no a když jsem se z toho dostal, tak jsem za nějaký čas viděl film Divá Bára a lítal jsem v tom nanovo…dnes už jsem v pohodě, ač dál denně čtu a koukám na filmy…i když sem tam zaznamenám třeba jisté podobnosti v charakterech literárních postav, ale to už je neškodné…teď právě čtu knihu Synové Slunce s podtitulem Sláva a pád největší indiánské říše od již zmiňovaného Miloslava Stingla…je to seriozní etnografická literatura, takže mi žádné nebezpečí nehrozí…sedím a dopsal jsem…hezký den…


Důkaz, že jsem nekecal s důlkem v bradě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama