Sedím a píšu 3

23. března 2013 v 14:30 |  Sedím a píšu
...první zákazník...


takže sedím a píšu…dnes už o jakémkoliv pavoukovi ani slovo…mám docela hlad, což mi připomíná, jak jsem se jednou hodně, ale opravdu hodně najedl…začalo to takovou noční toulkou městem, kterou jsem zakončil v jednom non stopu…jen tak jsem tam seděl, chroupal chipsy, cucal colu a povídal si s barmankou, sympatickou modrookou brunetkou…pozoroval jsem taky ostatní lidi…to mě vždycky bavilo…mám dojem, že spoustu těch lidí a toho všeho, co dělali, když jsem je viděl, mám uschováno někde v podvědomí, a když potřebuju nějaký charakter nebo jen určitý rys nějaké postavy třeba do povídky, jednoduše si tam sáhnu jako do archivu…samozřejmě se mi nevybaví konkrétní tvář (většinou), ale tak nějak jen ta určitá činnost, pohyb, výraz, cokoliv, co zrovna potřebuju…a tak mě napadá, že když píšu, stávám se vlastně v určitém omezeném rámci, pro určitou omezenou skupinu postav bohem…já rozhoduju, co kdo udělá, co řekne, co si na sebe vezme, kdo se narodí a kdo umře…rozhoduju o vlastnostech postav a o prostředí, v němž se nachází…a to vše tahám z podvědomí, abych tím podpořil moji fantazii…mnohdy také různé charaktery promíchám…z více lidí udělám jednoho…variant a kombinací je prakticky nespočet…ale to jsem poněkud odbočil…z non stopu jsem vyšel někdy před šestou hodinou…mé kroky byly vedeny do středu města…kdo ví, proč…ale nevadilo mi to…mám rád město takhle ráno, když ještě není všude plno lidí…samozřejmě záleží na tom, jaké město to je…v některých městech je všude plno lidí prakticky pořád…na náměstí jsem pomalou chůzí došel někdy kolem sedmé…a jak tak jdu a rozhlížím se, najednou se zastavím před usměvavou, poněkud boubelatou ženou, v níž podle oděvu identifikuji hostinskou…stála u vrátek zahrádky před restaurací, která právě ten den poprvé otvírala…byl to den, kdy se na náměstí konaly jakési slavnosti…paní hostinská mě oslovila: dobrý den, mladý muži…musel jsem potlačit nutkání k smíchu, a tak jsem se jen usmíval, když mi řekla, že zrovna otvírají a pořádají vepřové hody…co však byla nejdůležitější informace onoho okamžiku?...jejich první zákazník má vše zadarmo…něčemu takovému by odolal pouze Žid, muslim nebo vegetarián…tak jsem se tedy posadil, byl mi přinesen půllitr piva a za chvíli všechny možné dobroty, které na sobě takové prase nosí, aniž by o tom mělo ponětí, dokud si spokojeně chrochtá někde v chlívku nebo prasečáku…jedl jsem pomalu a rozvážně, každé sousto jsem pořádně rozkousal…nebylo kam spěchat…čerstvý voňavý chléb lákal k pořádnému zakousnutí, ale já věděl, že by mě moc zaplácl a neměl bych dostatek místa na to, kvůli čemu jsem tam hlavně byl, a tak jsem jen tak sem tam ukousl, abych trochu naředil tu bohatou mastnotu…stejně tak jsem jen lehce upíjel piva…samozřejmě jsem se také co nejvíc vyhýbal tlustému masu…boubelatá hostinská se stále usmívala a měla radost, jak mi chutná…byly to vskutku lukulské hody…v jednu hodinu už jsem ale opravdu nemohl ani kousek…hodně ztěžka jsem se zvedl a odcházel jsem v jakémsi skoro rauši, v bříšku jak v pokojíčku, i když poněkud přecpaném…paní hostinská se se mnou loučila s širokým úsměvem a řekla mi: přijďte zas, mladý muži…a já měl sto chutí ji obejmout, protože ona byla taková ta žena, jíž bych nazval všeobjímající matka všech životních trosečníků, žena, na jejíchž bujných ňadrech by spočinul i ten největší tvrďák a beze studu by se vyplakal ze všech svých bolestí a trápení…náměstí bylo plné lidí…slavilo se, i když už nevím co…čím víc jsem se blížil domů, tím víc mi bylo těžko, až mi bylo opravdu přetěžko, když jsem se svalil na postel…žaludek zpracovával to velké množství dobrot, které jsem mu naložil…tenkrát by mi nepomohla ani salátová okurka, kdybych o jejích blahodárných účincích věděl…ty jsem objevil teprve nedávno…když je mi poněkud nedobře po nějakém těžším jídle, vezmu si kousek salátové okurky bez slupky…stačí 3-5 cm…ale musí se pořádně rozkousat až skoro na prvočinitele a hlavně pomalu polykat…je to balzám na žaludek…jednou mi bylo nějak těžko celý den a měl jsem tu večer na talíři rozdělané pomelo…vůbec se mi do něj nechtělo, ale nakonec jsem ho přeci jen spořádal…no a po chvíli vyletěl z horního konce zažívacího traktu zcela nečekaně tak šíleně nespolečenský zvuk, že jsem se normálně lekl…připomnělo mi to LP desku Hlasy zvířat v pražské ZOO, kterou jsem kdysi dávno viděl v prodejně Supraphonu…ale krásně se mi ulevilo…ta restaurace už na náměstí není a co se stalo s paní hostinskou, také nevím, ale vzpomínám na ni moc rád…i když mi bylo těžko…sedím a dopsal jsem…hezký den…


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama