Sedím a píšu 13

1. prosince 2013 v 16:24 |  Sedím a píšu

…faux pas…


takže sedím a píšu…dnes začnu příběhem, o kterém jsem zatím řekl jen jednomu člověku, pokud si dobře pamatuji…ani nevím proč…neměl jsem a nemám žádný důvod nějak to tajit…asi jsem si to vše nechával jako krásnou vzpomínku jen pro sebe…no a teď ji tak jakoby zhmotním v napsaných slovech…poslouží mi jako úvod…Rusové mají pěkný výraz: много лет тому назад (mnogo let tomu nazad), což v překladu znamená: před mnoha lety…nebo volněji přeloženo: je to (tomu) už pár let…ano, je to už pár let, co mě čekala o něco málo více než dvouhodinová cesta vlakem…nastoupil jsem a hledal si místo…byla tam spousta volných kupé, ale mě nikdy nebavilo cestovat o samotě…pokud jsem nejel s kamarády, vždycky jsem si našel nějakého toho potenciálně zajímavého spolucestujícího, abych si měl s kým povídat…mými "oběťmi" bývali často starší lidé, protože jsou většinou hovorní, ale hlavně je to, co povídají ze svého života, zajímavé…neplatí to o všech, ale většinou jsem měl štěstí na zajímavé lidi…jeden skoro devadesátiletý pán mi řekl, že ve stáří je nejhorší vzpomínat na mládí v tom smyslu, že už ta krásná léta jsou pryč, byť byla poznamenána válkou a pro některé komunismem…nedávno jsem si zopakoval film Příběh Alvina Straighta a tam starý Alvin řekl partě mladíků: Nejhorší na stáří jsou vzpomínky na mládí…takže v podstatě totéž…jak jsem tedy procházel vlakem, tak v jednom kupé seděla velmi krásná Vietnamka…říkejme jí třeba Lin…ne proto, že bych chtěl tajit její jméno, ale proto, že jsem to jméno bohužel zapomněl…ono by "Lin" bylo nejspíš příjmení, protože Vietnamci píší jména obráceně, ale to nevadí…pro orientaci to postačí…jakmile jsem ji uviděl, okamžitě se mi zachvěl osrdečník…zeptal jsem se, má-li tam volno, což byla spíš zdvořilostní formalita, protože se nedalo předpokládat, že by pro někoho držela celé kupé, ale jeden nikdy neví a navíc, slušnost je slušnost…posadil jsem se naproti ní k oknu a jakmile jsme se vzájemně představili chvíli před tím, než se dal vlak do pohybu, už jsme nezmlkli…byla to ta nejskvělejší cesta jakýmkoliv dopravním prostředkem, jakou jsem doposud zažil…mluvili jsme vážně i nevážně…hodně jsme se smáli…studovala vysokou školu, takže byla o něco starší než já…mluvila velmi dobře česky, jen s nepatrným přízvukem a excelentním "ř"…zkusil jsem na ni, aby řekla: Strč prst skrz krk…to řekla perfektně s tím, že na to ji nenachytám, protože to už na ni zkoušeli jiní a dodala další jako: Tři sta třicet tři stříbrných stříkaček…nebo: Pštros s pštrosicí a pštrosáčaty (mimochodem tohle jsem měl teď problém i napsat a vyslovím to jen velmi těžko)…ale řekl jsem jí, ať teda zkusí říct pozměněnou variantu prvního výše uvedeného jazykolamu, a to: Prst strč skrz krk…nebo: Skrz krk strč prst…to mě totiž v tu chvíli napadlo a sám jsem měl problém to vyslovit…ani ona na tom nebyla lépe…hrával jsem na flétnu…nijak excelentně, ale jen tak pro radost…ani noty jsem neznal kromě základní stupnice C-dur…ovšem na kolik dob jakou notu hrát, to šlo zcela mimo mě…obdivuji lidi, kteří kouknou do not a v hlavě jim zazní hudba, již čtou…u mě to bylo tak, že co jsem si dokázal zapískat na pusu, to jsem zahrál i na flétnu…když v řeči došlo na tohle mé muzicírování, zvedla se a vyndala z tašky krásný nástroj…samozřejmě jsem zapomněl vietnamský název této flétny, která byla opravdu nádherná a co víc, měla úžasný zvuk…něco takového jsem do té doby neslyšel…nevím, co to zahrála, ale předpokládám, že nějakou vietnamskou lidovku…potom mi ji půjčila a řeknu vám, znělo to hodně exoticky, když jsem zahrál Ach, synku synku…taky jsem si trochu něco zaimprovizoval…no balzám na uši…svoji flétnu jsem měl taky s sebou, takže jsme tam spolu "preludovali"…chvíli každý na své, pak jsme si to prohodili…hráli bychom s chutí dál a dál, kdyby ve vedlejším kupé nebyl nějaký zcela nehudebně naladěný chlápek, který k nám vtrhnul a začal na nás řvát, abychom zmlkli, přičemž vypustil spoustu nadávek všech odstínů a stupňů vulgárnosti…Lin vypadala poněkud vyděšeně, ale já se nedal a sice slušně, nicméně dost důrazně, jsem mu řekl, co si o něm myslím a ať vypadne nebo vstanu…nevím, co by se stalo, kdybych musel vstát, protože jsem od přírody nijaký rváč nebyl, ale někdy se holt nedalo nic dělat a ochránit Lin jsem byl v tu chvíli odhodlaný na sto procent, zvlášť když mnou doslova lomcoval vztek…jakmile to hovado odešlo, děkovala mi, a já že přeci není vůbec zač, ale abych řekl pravdu, cítil jsem se tak jako hrdě, prostě macho, i když se tomu teď usmívám…ta cesta uběhla strašně rychle…vůbec jsem nevnímal čas…ona končila a já měl přestupovat…ale věděl jsem, že mi jezdí vlaky docela často a navíc jsem nikam nechvátal…hlavně se mi s ní ale ještě nechtělo rozloučit, a tak jsem ji pozval na kafe…dali jsme si vídeňskou…potom jsme se jen tak procházeli po městě, vylezli jsme na vysokou věž a rozhlíželi se do všech světových stran, na oplátku mě pozvala na zmrzlinu, z níž mi pořádný kus upadl na botu, a nakonec jsme seděli na kašně uprostřed náměstí…pořád bylo o čem povídat…naučil jsem se i nějaká ta vietnamská slova a věty jako třeba: Chao - Dobrý den, Tam biet - Na shledanou, Cam on - Děkuji, Troi nang - Svítí slunce, Troi mua - Prší, Ban khoe khong? - Jak se máš?, Toi khoe - Mám se dobře, Ban dep lam - Jsi krásná, Anh yeu em - Miluji tě…je dost možné, že to píšu špatně, ale je to už hodně dávno…po několika letech mi tohle všechno připomněl skvělý film Před úsvitem…když jsme se loučili, domluvili jsme se, kdy se u té kašny zase sejdeme…domů jsem pak jel stopem, protože poslední peníze na vlak jsem utratil za to kafe…ve smluvený den a čas jsem byl u kašny…čekal jsem přes dvě hodiny, ale nepřišla a já už ji nikdy neviděl…nevím, co se stalo a nijak jsem po tom nepátral…možná jsem měl…dnes bych to udělal, ale tenkrát jsem to nechal být…škoda, že v té době nebyly mobily a maily…ale to už je život…a kdyby byl život film, objevilo by se teď na plátně: 22 years later (O 22 let později)…na počátku října tohoto roku jsem byl na pět dní v nemocnici…nic vážného…jen do mě potřebovali dostat nějaká antibiotika z infuzí…večer jsem po zprávách vždycky vypnul televizi a šel jsem na chodbu, abych nerušil vedle ležícího pacienta…jezdil jsem tam a zpět, abych měl nějaký pohyb, hrál jsem na tabletu Mahjong nebo jsem komunikoval s lidmi na Facebooku…no a najednou vyšla z jednoho pokoje zdravotní sestra…Vietnamka!...mladá a krásná…ne jako Lin, ale byla prostě krásná…tak jsem tuhle zdravotní sestru M. pozdravil, ale nebyl čas, abych s ní víc pokecal, protože měla moc práce…opět nechci její jméno nějak tajit…já ho prostě zapomněl a vím jen to, že začínalo na M…měla tři noční za sebou, ale ani jednou nebyl čas dát v klidu řeč…chodil jsem si lehnout po 23. hodině a vždycky, když mě tak jako uložili s kolegyní do postele, tak jsem jí řekl: Cam on - Děkuji, načež reagovala jen takovým zvláštním zachichotáním…poslední noc, když jsem se zase chystal do postele, jsem jí řekl, že mi připomíná jednu Vietnamku, kterou jsem kdysi znal, a předvedl jsem jí svou vietnamštinu…řekla, že mi vůbec nerozumí a já na to, že mám nejspíš špatnou výslovnost…zareagovala vskutku nečekaně: To nevím, ale spíš to bude tím, že nejsem Vietnamka…vypadlo ze mě: A sakra, tak to je pořádný faux pas!!!...zeptal jsem se tedy, odkud je a ona, že z daleka…zkusil jsem okolní státy jako Laos, Kambodža, Thajsko, Čína…ale nic…nakonec jsem vyjmenoval celou dálnovýchodní Asii, ale její jediná odpověď byla: Z daleka…samozřejmě jsem pochopil, že mi to nechce říct ještě dřív, než jsem všechny ty státy vyjmenoval, ale nechtěl jsem to vzdát…proč mi nechtěla říct, odkud je, to nevím…kolega vedle na posteli mi pak řekl, že jsem ještě nezkusil bývalé sovětské republiky Uzbekistán, Kyrgyzstán, Turkmenistán a Kazachstán…na to už bylo pozdě a stejně by mi to neřekla…nakonec jsem se od její kolegyně, která pak ještě přišla něco zkontrolovat, dozvěděl, že je z Mongolska…já teda nejsem žádný odborník na Asiaty a klidně se mi stane, že si některé národnosti spletu, ale splést si Mongolku s Vietnamkou, to je hodně na pováženou…ona ale fakt vypadala jako Vietnamka nebo aspoň jako že by mohla pocházet z nějaké země sousedící s Vietnamem…Mongolky vypadají úplně jinak…většinou, jak vidno…když už jsem usínal, tak mě najednou něco probralo…vzpomněl jsem si, jak se vždycky tak zvláštně zachichotala, když jsem jí vietnamsky poděkoval…ono to totiž zní úplně stejně jako anglické: Come on…a to se dá přeložit také jako: Pojď na to…teda jestli uměla anglicky, tak tohle bylo fakt hodně velký FAUX PAS!...mnohem větší než splést si národnosti…ještě že to byla její poslední noční v řadě a už jsem ji pak neviděl…takže sedím a dopsal jsem…hezkou adventní neděli…


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vozíčkář vozíčkář | 4. března 2014 v 14:26 | Reagovat

píšeš fajn,ale odstavce....chybí..

2 skip skip | 9. března 2014 v 13:04 | Reagovat

díky...kdybych měl v úmyslu dělat odstavce, tak bych je dělal, to mi věř.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama