Sedím a píšu 15

2. května 2014 v 10:15 |  Sedím a píšu
…labuť…


takže sedím a píšu…kdysi dávno, ještě jako malý kluk, jsem četl knihu, která se jmenovala Revír bez hranic…alespoň si to myslím, protože si nejsem zcela jistý…Google mi nabízí knihu s tímto názvem, ale autorem je Rudolf Luskač a já dodnes žil v domnění, že ji napsal nějaký Rus…no to nevadí…v té knize se psalo hodně zajímavého o zvířatech v nekonečných ruských lesích…o mnoho let později mě moje bývalá spolužačka pozvala na svatbu…nejen kouknout v kostele na obřad, ale také něco pojíst a popít…jenže ono bylo toho dne velmi pěkné počasí a moje tehdejší přítelkyně se chtěla jít koupat…koupila si totiž nové plavky…chvíli jsme o tom debatovali a ona se mi pak v těch plavkách ukázala…dost jí slušely, to musím uznat…a když je pak jakoby nenápadně pomalu sundávala - žádný striptýz s pitomým nakrucováním se - až se odhalilo, co Pánbůh stvořil, čehož nebylo málo a opravdu libého na pohled, byl jsem o něco svolnější, i když ta vidina pochoutek, kterých bych si mohl dopřát, byla stále silná…jenže pak jsme si asi hodinu vzájemně dokazovali beze slov, jak se máme rádi, a já jsem tedy krátce po poledni ustoupil a jelo se na přehradu…už v autobuse, kde bylo příšerně narváno, jsem si říkal, jaký jsem vůl, ale svoji rozmrzelost jsem skrýval…když jsme konečně vystoupili, usedla má tehdy jediná na obrubník a z batohu vyndala in-line brusle…vůbec jsem si nevšiml, že je bere s sebou, takže mě to dost překvapilo…kolem přehrady sice vedla asfaltová cesta, dost široká a snad i vhodná pro in-liny, ale představa, že já budu poháněn vpřed někým na něčem, čemu stačí drobný kámen k pořádnému zaškobrtnutí, mě neuváděla zrovna v nadšení…a nemyslete si, že jsem už předem plašil…nebylo to totiž poprvé, co jsme tam byli…moc dobře jsem si pamatoval ten bordel spláchnutý z okolních strání vydatnými dešti…řekl jsem jí o svých obavách, ale odpověděla jen: Neboj…a už stála za mnou a vyrazili jsme…ono se to lehko řekne, aby se člověk nebál, jenže…PRÁSK…asi po skoro kilometrové jízdě dost vysokou rychlostí, kdy nebyly mé protesty brány v potaz a kdy jsem měl v některých chvílích vyděšený výraz animovaných postaviček, se přeci jen jeden z těch drobných kamenů dostal, kam neměl…bylo to zrovna v takovém sjezdu, takže docela síla…má tehdy jediná šla k zemi…já sice zůstal na vozíku, ale odhozený v hustém ostružiní vedle cesty, přičemž má poloha byla velmi vachrlatá…myslím, že kdyby kolem letěl motýl a trochu razantněji by mávnul křídly, šel bych k zemi…a co udělala má tehdy jediná?...šla zachránit svého tehdy jediného z náruče trnité vegetace?...kdepak…vyskočila jak laňka, otočila se, zdvihla sukni a vystrčila na mě zadek s otázkou: Co plavky?...ty byly jako zázrakem netknuté, ač okolo byla dost odřená…když byly plavky v pořádku, přišel jsem na řadu já…po vyproštění a znovuusazení do stabilní polohy jsem odmítl dál pokračovat v jízdě dosavadním způsobem…sám jsem zabral do obručí a jel jsem si v klidu své decimetry, zatímco ona uháněla vpřed a zase zpět, až jsme se dostali na místo vhodné ke koupání…samozřejmě jsem si celou dobu soptil sám pro sebe, jaký jsem blbec, že jsem radši nešel na tu svatbu, ale s tím už se nedalo nic dělat…a tak jsem seděl na břehu, pozoroval okolí a polykal vztek…no a má tehdy jediná se svlékla do plavek a šla do vody, přičemž zakňučela, jak ji pálí zadek, což jsem jí přál…po chvíli na mě zdálky cosi volala, ale já dělal, že neslyším…jak už jsem řekl, pozoroval jsem okolí a nevěnoval jí pozornost, ale najednou jsem ji uviděl v dálce, jak plave nějakých dvacet třicet metrů od labutě a stále se blíží…byl to mohutný samec s nádherným černým ozobím…zůstával v klidu na místě a jen občas lehce pohodil hlavou…nyní se opět dostávám k té v úvodu zmíněné knize, na kterou jsem si v tu chvíli vzpomněl…na malý moment ve mně zahlodala škodolibost, ale nakonec jsem na ni ze všech sil zařval, aby se vrátila…když připlavala, ptala se, co je, a já jí řekl, co vím o labutích…nechtěla tomu věřit, vždyť jsou to tak krásní a klidní ptáci…také jsem si to kdysi myslel, dokud jsem si v té knize nepřečetl, že taková labuť, a zejména samec, dokáže údery křídel celkem snadno zlomit člověku nohu, a pokud se do člověka pustí na volné vodě, může to lehce skončit smrtí dotyčného…sám jsem to zažil, když jsem se jednou u rybníka prodíral rákosím a nechtěně jsem narazil na labutí hnízdo…okamžitě jsem se dal na bleskový ústup, ale stejně jsem jednu schytal přes lýtko koncem křídla…bohatě mi to stačilo…nevím, co by se tehdy stalo, možná by na ni nezaútočil, ale měl jsem docela strach, když se otočila a on ji chvíli následoval…a na druhou stranu, kdyby se mi nedostala před lety do rukou ta kniha a pozorně jsem ji nečetl, přičemž dodnes mi z ní zbylo v paměti jen to o labutích, mohl jsem být svědkem něčeho…no ani pomyslet nechci…nakonec ze mě vztek vyprchal, byl jsem rád, že ji mám v pořádku u sebe…a až si bude ty plavky sundávat, a pak večer, až ztlumíme světlo…ale to už je jiný příběh…vlastně byl…sedím a dopsal jsem…hezký den


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 hana hana | 4. května 2014 v 15:12 | Reagovat

Ahoj Skipe, opravdu to byl Revír bez hranic a autor byl Rudolf Luskač. Četla jsem též. Kniha plná labutí, ryb, vlků, i příběhů, které braly za srdce.. Vzpomínám si na ten díl, kde nějaký dospívající mladík chtěl ulovit labuť ze saní a málem na to zemřel.
Jinak zdravím - hancazivocich

2 ruprecht ruprecht | 16. května 2014 v 15:07 | Reagovat

Píšeš zajímavě, ale odstavce by to chtělo. Tohle je guláš

3 skip skip | 19. května 2014 v 12:28 | Reagovat

Jak už jsem tu někomu odpovídal - možná tobě - až budu chtít dělat odstavce, budu je dělat. Pro články tohoto druhu mi tento telegrafický styl maximálně vyhovuje a budu v něm pokračovat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama