Skipův svět - Články

Tak zase po roce

Tue, 16 Aug 2011 17:08:15 +0200

...

Ahoj Hanku!

Málem jsem napsal "Milý Hanku", ale to bys mi dal leda tak pěstí. Už je to další rok, co jsem ti psal naposledy, zase jeden rok uběhl tady dole na Zemi i tam u tebe nahoře v literárním nebi. Koukám tady na knížky, na jejichž hřbetě je tvé jméno a určitě si dnes sednu a přečtu si nějakých 19 tvých básní nebo povídek, jedna každá z nich bude stát za to, protože vše se značkou "Bukowski" je té nejvyšší kvality. Jo, jasně, už držím hubu, vím, jak nerad máš vychvalování, ale ty dobře víš, že ti nechci jen tak planě pochlebovat. Možná si říkáš, proč 19 básní nebo povídek. To neřeš, chlape! Každý má nějaké to svoje číslo nebo jiný symbol, za kterým se skrývá víc, než můžou ostatní vidět. Pro mě je to číslo 19. A ta písnička, kterou jsem sem vložil? Má příznačný název - I Miss You (Chybíš mi), protože každému v životě někdo chybí, po někom se mu stýská, a tak ji posílám nejen tobě, ale i všem, komu někdo chybí, tak jako mně a spoustě dalších lidí, kteří si to tu možná přečtou.

Měj se fajn, Hanku, a všechno nejlepší k narozeninám.

Auto, letadlo, raketoplán...žena

Tue, 10 May 2011 21:05:12 +0200

O napsání tohoto článku jsem přemýšlel hodně dlouho. Pořád jsem si rovnal v hlavě, co chci vyjádřit, a hlavně aby to bylo pochopitelné a nevyznělo to úplně jinak, než jsem měl v úmyslu. Přiznám se, že to stále nemám srovnané, zcela jak bych chtěl, na 100%, jako mám vždy srovnané to, co chci napsat. Vždycky musím mít vše nejprve v hlavě od prvního do posledního písmene, ať už píšu krátký text nebo třeba knihu. Jinak prostě nejsem schopen psát. Ale uvidím, pustím se do toho a snad se mi to podaří.

Před nějakým časem jsem na Facebooku napsal, že za většinu problémů se ženami si muži mohou sami, a přitom je to tak jednoduché, stačí respektovat to, že "ženy sice rády jebou, ale nesmí se s nima vyjebávat". Reagovaly na to pouze ženy a veskrze pozitivně, což mě potěšilo. Od té doby mi to stále vrtalo hlavou a chtěl jsem to víc rozvést.

Jistě, ono výše zmíněné, řekněme, rčení, je velice zjednodušené a navíc to ani není z mé hlavy, ale řekl ho Michael Douglas alias Strýček Wayne v docela zapomenutelném a nudném filmu Bejvalek se nezbavíš. Přes nepopiratelnou vulgárnost a zkratkovitost to má hodně do sebe a je to vskutku pravdivé, ač pronesené mačistickým děvkařem (míním tím Strýčka Wayna, ne Michaela Douglase, jehož soukromý život ponechávám jen jemu).

Muži dělají v přístupu k ženám strašnou spoustu chyb a žena není vůbec žádný blbý tvor. Naopak je mnohem senzitivnější a tudíž velmi brzy zaregistruje, že je s ní vyjebáváno. Mnohdy hned v první větě, kterou k ní muž pronese. Nejsem expert na partnerské vztahy, což jsem měl možná napsat hned na začátku, ale jsem docela dobrý pozorovatel a za svůj život jsem něco viděl, vyslechl (přímo nebo zprostředkovaně), včetně toho, že jsem se i já sám dostal do nejrůznějších situací, v nichž hrála hlavní roli žena.

Zvolil jsem přirovnání ženy k autu, letadlu a raketoplánu. Militantnější feministky by asi začaly vyskakovat, ale kdo by o tyhle odrůdy žen stál, že?

Auto se naučí řídit prakticky každý, až na pár výjimek. Někdo líp, někdo hůř. V podstatě to není nic složitého. Řízení se cvikem stává stále víc a víc rutinní záležitostí. Stejně tak jako jsou mezi muži horší a lepší řidiči, jsou mezi nimi i horší a lepší milenci. Muž, který se třeba v baru chce seznámit s nějakou ženou a nejde mu o nic jiného než o sex, což je zcela legitimní, by měl podle toho také s tou ženou mluvit. Samozřejmě slušně, respektovat, že je to žena a ne jen nějaký kus. Dá se na rovinu naznačit, o co jde, a pokud je žena stejně naladěna, dojde k oboustranné interakci a vše je zdárně završeno nezávazným sexem na jednu noc. Pokud žena stejně naladěna není, pak dojde k vzájemné neshodě, ovšem v přátelském duchu a muž může jít zkusit štěstí jinde. Ale pokud začne muž na ženu zcela mimo mísu, existuje na to termín "valit šrouby do hlavy", pak tuto skutečnost žena velmi rychle pozná, zaregistruje, že je s ní vyjebáváno a muž je odmítnut, i když byla třeba žena naladěna původně na stejnou vlnu. Faleš ženy nesnáší.

Pokud už muž a žena žijí v nějakém partnerském vztahu a muž stále zůstává u "řízení auta", je to cesta do pekel. Přijít domů, večeře, fotbal v TV a pak lehnout do postele a očekávat, že se žena bude automaticky milovat, tak to fakt nefunguje a je smutné, kolik mužů si to neuvědomuje. Smutné také je, kolik žen se nakonec s touhle rolí smíří. Autu stačí benzín, nafta, olej a je spokojené, poslušně jede. Má ženě stačit výplata, kytka k svátku, narozeninám, výročí, pokud si muž vůbec vzpomene? A je to vůbec fér, aby žena prostě jen posloužila, muž si odbyl své a až to na něj přijde tak znova a stále dál, až je to rutina jako řízení auta? Myslím, že si každý umí opovědět sám.

O kolik méně je pilotů velkých dopravních letadel než řidičů aut. Takový pilot musí se svým strojem zacházet mnohem citlivěji než řidič, mnohem víc pozornosti mu musí věnovat. Žena nepotřebuje jen sex, i když ho má ráda, užívá si ho, ale dokáže ocenit i vlídné slovo, pohlazení, různé jiné pozornosti, které nemusí bezprostředně souviset se sexem. V tomto přirovnání jde o to, že sladit vnější a vnitřní přístup k ženě, projevit zájem o ni a její problémy, je mnohem víc než jen rutinní hrrr na věc, víc než nasednout do auta a přepravit se z místa na místo. Žena se ráda poddá muži, se kterým se cítí v bezpečí, ale musí také cítit, že je chápána a respektována, musí cítit, že není jen někým, na kom je vyžadováno uspokojení. Muž, který to dokáže, se stává pilotem, který zažívá se svým letadlem soulad a pohodu, protože se chová ke své ženě přesně tak, jak by muž měl.

Pilotů raketoplánu je jen hrstka. Je to vlastně jakási elita. K pilotování raketoplánu se musí přistupovat s ještě větším umem, jemností a citlivostí. Mužů, kteří by se k nim dali přirovnat ve vztahu k ženám, moc není. Přirovnání k raketoplánu jsem ale použil z jiného důvodu. Jistě jste si všimli, kolikrát ve zprávách hlásí, že start raketoplánu je naplánován na určité datum. Pak se objeví zpráva, že byl start z nějakého důvodu odložen. Co udělá pilot raketoplánu? Vzteká se, je rozčilený, podrážděný, chce letět za každou cenu? V žádném případě. Nic takového, protože ví, že by to mohlo mít fatální následky. Start je odložen a pilot trpělivě čeká, až bude vhodný čas ke startu. Žena také nemusí mít náladu zrovna tehdy, když ji má muž. Hloupý ten, který kvůli tomu vyletí, a naopak moudrý ten, který to respektuje. Odklad nemusí být na škodu a navíc, pokud se muž chová k ženě, jak by měl a ne jako řidič auta, pak si žena určitě nebude vymýšlet důvody, jak se vyhnout oné parodii na milování.

Je samozřejmé, že někdy vztah neklape proto, že ti dva lidé k sobě prostě nepatří. Ale je spousta vztahů, které by fungovat mohly, ale nefungují, protože my muži jsme zpohodlněli, myslíme si, že máme ženu jistou, což je velká chyba. Ideální spojení dobrého řidiče auta a pilota letadla s trpělivostí pilota raketoplánu nemusí být zas tak vzácné, jak by se třeba někomu mohlo zdát a dokonce to ani nedá moc práce. Chce to jen být pozorný a rozhodně se ženami nevyjebávat, protože vám to vždy vrátí - a právem.

Proti proudu do neznáma

Fri, 04 Feb 2011 16:43:45 +0100

...

Nemám sice žádné jméno, ale můžete mi říkat třeba Ahmed. Docela dlouho jsem si žil vcelku poklidným životem. Na hřbetě jsem vozil lidi, kteří byli trochu odlišní od těch, co mi dávali potravu. Nejjednodušeji bych to vysvětlil asi tak, že byli o dost světlejší. Mnohé z těch, které mi často leknutím vyjekly za ušima, když jsem se s nimi zvedal ze země, měly světlé vlasy, a ty vzbuzovaly největší pozornost. Byl jsem tak trochu za hvězdu, protože jsem byl mnohokrát fotografován a tyhle fotografie pak byly ukazovány v dalekých zemích, z nichž sem ti světlí lidé přijeli.

Jednoho dne ale žádní světlí lidé nepřišli a kohosi napadlo, že se mnou pojede do velkého města, starobylého tak, že moje představivost nedokázala dohlédnout ani do poloviny onoho času, který nás dělil od těchto dnů. A tak jsem byl osedlán a na povel jsem vyrazil určeným směrem.

Už když jsem se k tomu městu blížil, cítil jsem dosud nepoznaný neklid. Byl jsem jako v mrákotách, když jsem se náhle ocitl na velkém prostranství plném lidí, kteří křičeli, mávali rukama a vzduchem se šířil dusivý zápach kouře a krve. Viděl jsem velké ohně a slyšel střelbu a nářek, lidé po sobě házeli kameny, mlátili se holemi a bodali do sebe noži. Ze všeho toho hluku a zmatku kolem jsem se roztřásl strachy.

První, co jsem udělal, když jsem se v té vřavě ocitl, bylo, že jsem se posral. A jak ze mě to mohutné hovno vypadlo, přidal jsem k tomu hlasitý prd a ten mohutný, hutný závan strhl několika ženám za mnou černé závoje. Jakmile na ně ta síla mých útrob dolehla, zavrávoraly a jen s těží se udržely na nohou. Jak velký jsem měl strach, to dokážu jen těžko vyjádřit.

Pak jsem zahlédl jakousi obrovskou rachotící obludu, ze které se valil černý dým a která se ke mně blížila. To byla poslední kapka. Začal jsem utíkat, co mi nohy stačily. Vrhnul jsem se vší silou mezi ten ječící dav, nic jsem nedbal na vzteklé příkazy toho, co mi seděl na hřbetě. Za chvíli jsem byl o něco lehčí, protože ten nahoře se neudržel a spadl. Lidé přede mnou uhýbali, razil jsem si cestu vpřed. Kdosi se mě pokusil zastavit. Chytil mě za uzdu, ale já uháněl dál. Chvíli jsem ho s sebou vláčel. Pak se pustil a něco mi křuplo pod nohami. Nevěnoval jsem tomu pozornost.

Utíkal jsem stále dál a dál, až jsem nechal tu příšernou vřavu daleko za sebou. Ze cvalu jsem zvolnil do klusu a po chvíli jsem přešel v krok, když jsem se dostal k velké řece. Zastavil jsem se a zhluboka si oddechl. V dálce bylo vidět kouř stoupající k nebi, ale žádný hluk sem už nedoléhal.

Když jsem se napil, vydal jsem se proti proudu řeky do neznáma a přál jsem si jen jediné: Vozit zase na hřbetě světlé lidi.

Tajné promítání

Wed, 02 Feb 2011 17:28:45 +0100

...

Jsme ve Valencii jednoho červnového dne roku 192*. Señor Rodolfo Marsé pozval do svého výstavního domu několik přátel na tajné promítání. Společnost čítající necelých třicet lidí ve věku mezi dvaceti a padesáti lety se sešla v osm hodin večer.

V prostorném salonu, jehož okna byla zakryta těžkými závěsy, vládla trochu napjatá atmosféra. Muži kouřili doutníky, ženy cigarety v dlouhých špičkách, podával se alkohol. Po krátkém projevu na uvítanou, který přednesl hostitel před bílým plátnem, se zhasla světla a byl spuštěn promítací přístroj, monotónně vrčící, jak se ozubená kolečka zakousla do perforací na celuloidovém filmu. Vzápětí se na plátně objevil název prvního ze tří filmů, které se měly promítat.

El Ministro (Ministr)

Postarší muž si přečte dopis, jehož obsah ho zdrtí a dožene téměř k sebevraždě. Vyndá pistoli, aby ukončil svůj život, ale v poslední chvíli do jeho pracovny vstoupí manželka a zabrání mu, aby svůj úmysl dokonal. Muž jí ukáže dopis. Ona se rozhodne jednat a vyrazí za ministrem. Ten ji vyslechne a poté zamkne dveře pracovny, když předtím přikázal sluhovi, aby ho nikdo nerušil. Ministr může pomoct, ale nic není zadarmo. A tak ženě řekne, co od ní očekává. Po chvílích rozpaků na ministrův požadavek přistoupí.

Atmosféra v saloně je nabitá vzrušením. Překvapení jsou pouze ti, kdo neměli vůbec tušení, na co byli pozváni. Nikdo však neodejde, všichni sledují, jak ministr svléká ženu vskutku plných tvarů s mohutně zarostlým klínem. Dvojice na plátně se nejprve oddává orálnímu sexu a pak si zprvu odmítající žena nepokrytě užívá soulož s ministrem. Poté, co jsou ministrovi choutky ukojeny, přiběhne žena domů a přináší stále víc nervóznímu manželovi dokument, který ho zachraňuje.

Než začal druhý film, došlo už mezi některými hosty k vzájemným fyzickým kontaktům. Někde jen letmé doteky, jako by dotyční pouze zkoušeli, co si mohou dovolit. Jinde muž bez skrupulí hladí ženu po stehně a o kus dál drží jakási mladá brunetka pod stolem tvrdý úd muže, jehož dosud nikdy neviděla. Zcela vzadu se podařilo protřelému padesátníkovi přimět jakousi matrónu k orálnímu sexu, když ji předtím neustále zpracovával, až dosáhl svého. Toho si všiml další z návštěvníků a ve chvíli, kdy začínal další film, začal se do oné klečící ženy dobývat zezadu, což se mu nakonec povedlo.

El Confesor (Zpovědník)

Vilný kněz unavený svými povinnostmi přijde na faru, kde uklízí farská služebná. Zjevně není až natolik unavený, aby ho nezajímalo ženské pozadí, a tak k sobě služebnou přitáhne, vyhrne jí šaty a začne osahávat vskutku gigantický zadek s nepřehlédnutelnými dolíčky. Zazvoní zvonek a služebná odběhne otevřít. Vstoupí žena, evidentně knězova známá, která o něm ví své a která si přišla zasouložit. Za chvíli už předvádí slušnou práci rukou a kněz jí nezůstává nic dlužen.

V saloně došlo k mnoha přeskupením a zatímco do kostela přijde mladá žena s tím, že by se chtěla vyzpovídat, mnohé z žen klečí před muži, bafajícími z doutníků, a ústy zpracovávají jejich údy. Někteří muži pronikají skrz hustě zarostlé klíny a lačně sají touhu svých náhodných partnerek, které s rozkoší zaklánějí hlavy a hladí si odhalená ňadra. Protřelý padesátník, o němž již byla řeč, dosáhl vrcholu a do kostela právě vstupuje kněz, předpisově upravený, není na něm vidět, co před malou chvílí prováděl. Usedne do křesla a poslouchá zpověď mladé ženy. Tentokrát se to ale neobejde jen s pár Otčenáši a po chvíli je zkušenému knězi mladá žena po vůli přímo v kostele. Kněz je natolik připravený pro všechny případy, že když mu objekt jeho touhy klekne na čtyři, on sáhne do odložené sutany a vyndá lubrikant, aby si mohl vychutnat anální sex.

Je slyšet, jak se rozbilo několik sklenic. To jedna z divaček lehla nahá na stůl a souloží s mužem, jehož zdobí mohutný knír. Nejsou jediní. Ještě než začal třetí film došlo k mnoha spojením, přidali se i ti, kdo dosud masturbovali sólo. Salon naplnilo vzdychání, všude se souloží v nejrůznějších polohách.

Consultorio de señoras (Ženská ordinace)

Málokdo už věnuje plnou pozornost třetímu filmu. Všichni se oddávají rozkoši. Doktor ráno vstane a jde do jídelny, kde si zalaškuje se služebnou. Mezitím vstává jeho žena, která se ve vyzývavých pózách prohlíží v zrcadle. Pomalu se obléká a zvoní na služku. Ta je však zaměstnána doktorem. Nakonec přeci jen přijde a musí paní uspokojit, což dělá zkušeně, evidentně ne poprvé. Paní pak jde do jídelny. Nemá dost a chce sex s manželem. Ten na ni ale nemá náladu. Služka zatím laškuje se sluhou v ložnici, kde je paní přistihne. Nejdřív je pobouřená, ale pak si s nimi dá trojku. Za doktorem přicházejí dvě ženy. Zřejmě sestry. Nějaký problém má ta mladší. Doktorovy vyšetřovací metody jsou poněkud svérázné, je nám jasné, o co mu jde. Mladší sestra se zdráhá, ale starší jí dodá odvahu. Za chvíli jsou obě nahé a užívají si s doktorem.

Z návštěvníků tajného promítání jako by se stal jeden velký, vlnící se a vzdychající organismus. Všichni jsou spojeni v jednom chumlu souložících bytostí. Vzduch je dusný, vznáší se zde pach potu smíšený s rozlitým alkoholem, šťáv rozdychtěných klínů a spermatu ulpívajícího na horké kůži. Atmosféra je přímo nabitá sexuální energií, přičemž film spěje ke konci. Paní se služkou jsou nahé v koupelně, kam za nimi přijde sluha a za chvíli už si to zase rozdávají ve třech. Doktor vyprovodí sestry před dům a poté zaslechne z koupelny nějaké zvuky. Podívá se klíčovou dírkou a po chvíli začne masturbovat.

Film končí, těla se zmítají v záchvatech orgasmů a señor Rodolfo Marsé - jediný, kdo se nesvlékl - spokojeně sedí v pohodlném křesle, popíjí koňak a sleduje své rozvášněné hosty.

***

Na všechny tři filmy se můžete podívat. Stačí kliknout na "ANO", pokud to bude vyžadováno (Pozn. aut.)

Co ve snu zdálo se

Wed, 08 Sep 2010 15:20:07 +0200

...

Seděl tlustý farář v sakristii,

nad pohárem vína rozjímal.

Pak pohleděv na svatou hostii

do psaní kázání se dal.

Když přišli ministranti, chlapci mladí,

čtvrthodinu před mší pouhou,

tu farář pod sutanou hladí

úd tvrdý hříšnou touhou.

S teplou vláhou v katolickém textilu

mši svatou slavně odsloužil

a večer rozjímaje o Židech v exilu

k blahému spánku se uložil.

Co ve snu zdálo se,

to ponechme jen jemu.

Na ústech cosi smálo se

faráři objemnému.

Soused

Tue, 07 Sep 2010 20:44:04 +0200

...

Jak jen může, běhá po lese,

v hustém křoví čeká.

Odhaliv úd, jím zatřese

a mladé dívky leká.

Já a Hank

Mon, 16 Aug 2010 21:48:26 +0200

Ti, kdo znají Charlese Bukowskiho především z jeho knih, protože nepředpokládám, že by mezi čtenáři tohoto blogu byl někdo, kdo se s ním setkal osobně, vědí, proč píšu "Hank". Pro ostatní jen krátké vysvětlení: Celé jméno zní Henry Charles Bukowski a právě z toho Henry vychází Hank, jak byl nejčastěji oslovován.

Narodil jsem se přesně padesát čtyři let po mém nedostižném vzoru a trvalo dalších dvacet sedm let, než jsem si od něj poprvé něco přečetl. Bylo to v jednom knihkupectví na náměstí v Českém Krumlově, kam jsem musel zajít, protože jak někde vidím nějaké knihkupectví, nemůžu odolat. Nasměroval jsem vozík mezi regály s knihami a kdo ví, jaká síla mě zastavila přesně tam, kde bylo několik Hankových knih. Jméno Bukowski mi nebylo zcela neznámé, ale dosud jsem od něj nic nečetl a vůbec jsem nevěděl, jak a co vlastně píše. A tak jsem si koupil jednu sbírku básní Láska je pes a povídky Všechny řitě světa i ta má.

Začal jsem číst a bylo to něco zcela nového, dosud nepoznaného. Najednou jsem viděl, že se dá psát zcela prostě, bez přetvářky, prostě tak, že mohu autorovi věřit každé slovo. Pro mnohé bude Hank vždycky jen ochlasta, děvkař, rváč a nesnesitelný chlápek, co nesnášel lidi. Jistě, tím vším byl a nikdy se tím netajil. Avšak pod touhle drsnou slupkou se skrýval velmi citlivý člověk, kterému se nedostalo moc lásky od rodičů a něco jako vřelý cit od druhé osoby poznal až tehdy, když chodil do nemocnice na ošetřování velmi těžkého acné vulgaris a ujala se ho tam jedna zdravotní sestra, která dokázala soucítit s jeho trápením. Hank na ni vzpomíná s něhou, kterou se snaží nedávat moc najevo, ale přesto ji cítíte. Byl to člověk, který až bláznivě miloval svou dceru. A také byl jediný, kdo byl v posledních chvílích se svojí dávnou láskou Jane, když umírala zcela opuštěná v nemocnici, zničená alkoholem a drogami. Toho, čeho si lidé většinou na druhých váží, je v jeho obsáhlém díle jako šafránu, jsou to malé kousky křišťálu třpytící se v tunách písku. O to jsou vzácnější a cennější. Ale tyhle tak prchavé okamžiky, kdy Hank odhaluje své nitro, jsou tak vzácné, že je ne každý dokáže zachytit v tom návalu prasácké chlapáckosti, kdy nejde pro ostřejší slovo daleko. Jen ten, kdo dokáže Hankovi opravdu naslouchat, pozná, že to byl v podstatě milý a laskavý člověk zmítaný šílenstvím, které tak nepokrytě popisoval.

Už dávno jsem se vzdal všech pokusů obhájit ho před těmi, kdo říkají, že píše jen o chlastu a šukání. Nemá to cenu. Když někdo vidí pouze tohle a nedokáže zachytit to, co jsem popisoval výše, nemá cenu nic vysvětlovat. Ti lidé prostě nechápou a já jim to nemám za zlé. Naopak dokážu jejich pocity pochopit. A pokud mi někdo začne vykládat vyloženě kraviny, aniž by měl něco opravdu načteno, pak uzavírám debatu, protože by to byly zbytečné řeči o ničem.

Dnes už mám vše, co u nás od Hanka vyšlo, včetně skvělé biografie Barryho Millese. Kdykoliv mohu vzít jeho básně, povídky nebo některý z románů a začíst se. Vždycky je mi moc fajn, když od něj něco čtu. Hank říkal: "Čtěte Célina a Fanteho, vyhněte se Faulknerovi." To díky jemu jsem poznal Célina, toho úžasného francouzského spisovatele, který nastavil Francouzům a vůbec lidstvu jako druhu tak nemilosrdné zrcadlo, že ho za to museli nenávidět. Poznal jsem Johna Fanteho, Hankova vůbec nejoblíbenějšího spisovatele, který ovlivnil jeho styl psaní a který se stal i mým oblíbeným spisovatelem. Za to ti patří dík, Hanku, že jsi mě k těmhle dvěma přivedl. A poznal jsem také to, že Faulknerovi je opravdu lepší se vyhnout. Přečetl jsem dvě knihy, přičemž tu druhou jsem už dočítal jen s vypětím všech sil, protože nerad odkládám knihy nedočtené, i když bych ušetřil spoustu času, kdybych knihy, které mě moc nezaujmou radši hned odložil a věnoval se dalším, které tu na mě v tichosti čekají, až je otevřu a začtu se do nich.

Hanku, vděčím ti za mnohé a mrzí mě, že jsme byli na tomto světě spolu bez pár měsíců dvacet let, než jsi odešel, a já tě vůbec neznal. Tys na mě ale čekal ve svých knihách a já k tobě našel cestu.

Tak všechno nejlepší, starej brachu, díky za všechna slova, která jsi kdy napsal, a sorry, že nedokážu udělat na compu nic lepšího než to, co ti posílám.

Postelová povídka

Wed, 14 Jul 2010 22:13:25 +0200

...

Otevřel oči a viděl ji vedle sebe, jak sedí v posteli opřená o zeď. Četla si knížku a kouřila cigaretu. Chvíli ji pozoroval. Její rty se maličko pohybovaly, jak si nehlasně přeříkávala text, který četla. Vždycky ho to pobavilo, když ji takhle viděl číst a dělal si z ní legraci, protože si prý knížku přeříkává jako dítě v první třídě. Díval se na její krásná ňadra. Byl rád, že se nikdy nezakrývala dekou, pokud jí nebyla zima. Nijak se nezakrývala ani když si potřebovala pro něco dojít. Chodila po bytě nahá a byla tak krásná. Jednou jí řekl, že je rád, když si nezakrývá ňadra. "To je přeci normální," odpověděla mu. Řekl jí tenkrát, jak ho vždycky štve, když ve filmech je nějaká ženská v posteli a úzkostlivě si na sobě drží deku, peřinu nebo aspoň prostěradlo, aby nebylo nic vidět, a přitom se s tím chlapem milovala, tak proč ze sebe najednou dělá takovou cudnou krávu. "Ty jsi blázen, viď," řekla mu a dlouze ho políbila.

"Ahoj," řekl.

Zvedla jen ruku a držela ji ve vzduchu, což znamenalo, aby nemluvil, protože zrovna četla něco, na co potřebovala klid. Tohle její gesto dobře znal. Ruka stále spočívala ve vzduch a on se jen usmíval a byl zticha.

Zavřela knihu, položila ji před sebe a řekla: "No konečně ses probral." Pak se k němu sehnula a políbila ho na tvář. "Ahoj."

"Co jsi to četla?"

"Na cestě."

"Už zase? Co je na tý knížce tak úžasnýho, že ji čteš pořád dokola?"

"Je to perfektní kniha. Chtěla bych prožít to, co Kerouac, a pak o tom napsat."

"Jo, je to dobrý, ale ty to čteš skoro jako Bibli. Podáš mi, prosim tě, cigaretu?"

Vzala z nočního stolku krabičku a podala mu ji. Pak mu zapálila a popelník položila na deku mezi ně. Sama si také vzala cigaretu.

"Víš, táta tu knížku znal skoro nazpaměť. Měl doma takový starý salátový vydání. Bylo to v originále. A když jsem byla malá, tak mi vyprávěl celý dlouhý pasáže z paměti. Později jsem poznala, že si to hodně upravoval, aby to bylo vhodný pro malý dítě. A vždycky mi řikal, že jednou spolu takovou cestu podnikneme."

Chvíli bylo ticho. V pokoji se vznášel cigaretový kouř. Mrzelo ho, že došlo na jejího otce. Krátce předtím, než se před půlrokem seznámili, zemřel na rakovinu. Vyprávěla mu o něm, jak byl skvělý a vzpomínala, co pro ni v životě všechno udělal, když ji od dvou let vychovával zcela sám poté, co je její matka opustila. Vypadala tak šťastně, když o něm mluvila, hodně se nasmáli, ale najednou zvážněla a nekontrolovatelně se rozplakala. Byl z toho pořádně zmatený. Nevěděl, co dělat. Vzal ji do náruče a pevně ji držel. Nakonec se trochu odtáhla, podívala se mu do očí a řekla: "Víš…víš, co si pamatuju nejvíc? Ten strašnej smrad, když umíral. Nemůžu…nemůžu se toho zbavit. Byla z něj páchnoucí troska prolezlá rakovinou. Doktoři mu dali maximálně týden a nakonec…nakonec to trvalo víc jak měsíc." V dalších dnech se o něm dlouho nezmiňovala, ale pak jí ho třeba něco připomnělo a hned mu o tom řekla a potom se v jejích očích zase objevil ten zvláštní výraz a ona zmlkla a uvnitř nejspíš sváděla boj ze vzpomínkami na ten poslední měsíc jeho života.

Típla cigaretu, počkala, až dokouří a pak dala popelník spolu s knížkou na noční stolek. Posunula se na posteli o něco níž, lehla si na bok a položila mu hlavu na břicho. Odkryla se a on se díval na krásné křivky toho nádherného těla, od přírody snědého. Vždycky mu připomínala Indiánku, a to i rysy ve tváři, takže jí někdy říkal: "Ty moje Pocahontas", což se jí líbilo.

"Co bys dělal, kdybych teď umřela?" zeptala se nečekaně.

"Cože?"

"No, co bys dělal, kdybych tady teď z ničeho nic umřela."

"Asi bych se s tebou ještě naposled rychle pomiloval, dokud bys byla teplá, a pak bych začal truchlit."

Prudce zvedla hlavu a podívala se na něj.

"Ty jsi nechutnej."

"Proč? Není to snad důkaz mojí lásky? Doslova až za hrob."

Usmála se a teatrálně obrátila oči v sloup.

"Panebože, co je tohle za chlapa?" řekla a lehla si vedle něj na záda. "Tak mi ukaž, co bys dělal, kdybych tady takhle zůstala ležet dočista mrtvá."

"Co tě to, prosim tě, popadlo?"

"Ale nic, jen tak blbnu."

Sáhla si na břicho. Prsty pravé ruky spočívaly kousíček nad tmavým proužkem ochlupení. "Vy chlapi máte stejně plno výhod. Kdybych chtěla to samý udělat já, tak mám smůlu."

"No to asi jo."

"Co budem dneska dělat?"

"Nevim. Máš nějakej nápad?"

"Už dlouho jsem nepsala. Myslela jsem, že bych to zase zkusila."

"Co to vlastně pořád píšeš? Kdy mi dáš něco přečíst?"

"Mám v hlavě plno nápadů. Jenže oni přiletí a já je nedokážu pořádně zachytit. Někdy mám pocit, jako by mi mozek nechtěl spolupracovat s rukama. V hlavě to prostě je, jenže já tam sedím u počítače a nemůžu to ze sebe dostat tak, jak bych chtěla. Pořád mi vycházejí nějaký patvary a ty ti nebudu dávat číst."

"Třeba si jenom ty myslíš, že to neni dobrý."

"Ne, přečetla jsem toho dost, abych věděla, co je dobrý, průměrný a špatný. To moje se jen občas přiblíží průměrnýmu."

"Taky jsem toho docela dost přečetl. Třeba bych mohl…"

"Ne. Já ti to nedám přečíst. Zatim ne."

"Dobře, jak chceš. A co to teda píšeš? Povídky, román, básně…?"

"Mám tam několik povídek. Asi tři básně a rozepsala jsem román, jenže jsem se zasekla asi na dvaceti stranách a nevim, jak dál."

"A v jakým je to stylu? Dá se to nějak specifikovat? Nebo co je to za žánr?"

"Já ani nevim. Mám tři vzory. Nechci je v žádným případě napodobovat, ale jejich psaní je mi tak nějak tady," položila si ruku pod levé ňadro, "nejbližší."

"A kdo jsou ty vzory?"

"Ty se mi budeš smát."

"Nebudu."

"Márquez, Hemingway a Bukowski."

"Teda…no, to jsou ale hodně rozdílný autoři."

"To jo."

"A proč zrovna tyhle tři?"

"Ty jsi všechny tři četl, že jo?"

"Jo."

"Takže Márquez, to je báječný vypravěč. Já si představuju, jak se s nim procházim a on mi klidně a rozvážně vypráví, kde se co stalo, zavede mě na konkrétní místo a řekne třeba, že tady došlo k nanebevzetí tý…sakra, jak se jmenovala ta ze Sto roků samoty?"

"Krásná Remedios."

"Jo, že teda tady došlo k nanebevzetí Krásný Remedios a mně vůbec nenapadne se zeptat, jestli je to pravda, protože mu prostě věřím. Vypráví stejně jako ve svých knihách a mně to magický krásně splývá s tim realistickým a vůbec mi to nepřijde ani trochu divný nebo dokonce blbý. Hemingway to je takovej chlápek, teda v mých představách, se kterým se procházim, on mi vypráví, ale takovým tim chlapáckým stylem, někdy prohodí nějakej peprnější vtip, dá mi přátelskou herdu do zad a rozesměje se na celý kolo. Pak mě pozve na pivo nebo na panáka a zase vypráví. S Márquezem by to byl takovej klidnej den, kdežto s Hemingwayem by to bylo bouřlivější. Jo, nesmim zapomenout, že Hemingway psal skvělý dialogy."

"No, někdy kapku ujížděl."

"Jak to myslíš?"

"Třeba zamilovaný rozhovory Roberta Jordana a Marie v Komu zvoní hrana. To bylo chvílema skoro nesnesitelný."

"To už si moc nevybavuju."

"No to je jedno. A ten Bukowski?"

"Jo, starej prasák Charles," zasmála se. "Tak ten, snad bych se mu ubránila a nedostal mě do postele, by mi zase vyprávěl…"

"Obávám se, že kdybys s ním nechlastala a pak nešla šoustat, tak by ti toho moc nevyprávěl."

"To asi ne," říkala s úsměvem "ale řekněme, že by ho nechal v klidu."

"Tak jo."

"Takže Charles by mi vyprávěl o všech možných ztracených existencích, o všech těch životních loserech a tak nějak by mi ukázal ten život z druhý strany, nebo spíš zespodu, jestli víš, co mám na mysli."

"Myslim, že jo."

"No vidíš. A tihle tři mě tak krásně ovlivňujou. Každej je úplně jinej, ale ve mně se spojili v jedno. Teda ne že bych já byla nějaká esence těch tří a psala perfektní texty. Ale mám je uvnitř sebe a oni mě ovlivňujou, ovlivňujou moje nápady a literární myšlení, jestli se tomu tak dá řikat."

"Hm, docela zajímavý."

"Já vim, že oni vůbec nemusej nebo nemuseli bejt takový, jak si je představuju a je to i dost pravděpodobný."

"Jo, to asi jo. Zejména Bukowski je pro mě docela záhada. Připomnělas mi s nim jednu holku, co jím byla skoro posedlá."

"Jo?"

"Hm. Znáš Krátkou?"

"Myslíš Janu Krátkou, tu spisovatelku?"

"Jo."

"No jasně. Ta je fakt dobrá. Znám všechny její knížky. Ne že bych chtěla psát úplně stejně jako ona, protože je někdy až moc drsná, ale ta lehkost, jaká je v jejích knížkách, to je prostě paráda."

"Chodil jsem s ní na základku."

"Kecáš."

"Fakt. Byla to zvláštní holka. Všichni kluci se jí báli. Ona měla sílu jak bejk. A vim, že Bukowski byl pro ní skoro jako bůh. Ostatně jistej vliv je i v tom, co napsala, ne?"

"Mně se zdá, že jen v některých povídkách. Jinak ne."

"Já nevim, nic jsem od ní nečetl. Vim jen z doslechu, že je to docela nářez."

"To teda jo. Musíš si něco přečíst. Ty jo, to je bomba. Já jsem v posteli s chlapem co chodil s Krátkou na základku. Máš na ní nějakej kontakt?"

"Nemám."

"To je škoda."

"Někdy v listopadu by měl bejt sraz po patnácti letech. Možná tam přijde."

"Ale to se nehodí, abych tam šla, i když bych moc ráda. Mohl bys mi od ní ale nechat podepsat knížky."

"Jo, to by šlo. Snad mi nerozbije hubu," řekl s úsměvem.

"Vždyť jsi pořádný chlapisko."

"Možná, ale tys ji nikdy neviděla."

"Brouku?"

"Co?"

"Šel bys se mnou do sprchy?"

MI PRINCESA CHILENA

Fri, 02 Jul 2010 16:36:23 +0200

...

Říkal jsem jí MI PRINCESA CHILENA

Byla mojí chilskou princeznou

která milovala tanec

zatímco já byl dřevo

a tak jsem jen seděl a díval se, jak tančí

Ona pak přišla ke stolu

napila se vína nebo piva a řekla

¡NO TENGAS CELOS!

Těžko nežárlit, když vidíte, jak obletují moji chilskou princeznu

nadržený chlapi, co myslí jen na to, jak ji dostat

a nechápou, že dává přednost takovýmu chudákovi

co neudělá jediný taneční krok

Milovala poezii a četla mi Pabla Nerudu, svého krajana, toho největšího z největších

a smála se, když jsem četl já

smála se, jak tu španělštinu drmolím

a šeptala mi TE QUIERO CON TODO MI CORAZÓN

celým srdcem mě milovala moje chilská princezna

která se z ničeho nic objevila v jednom olivovém háji

tam dole, kde žhne španělské slunce

a já uměl jen pár slov, a tak jsem řekl HOLA

a ona mi odpověděla HOLA a zeptala se ¿QUÉ TAL?

Řekl jsem, že se mám dobře a jak se máš ty?

A byl jsem s konverzací v koncích

Přesto jsme ale zašli na skleničku

a snad to víno mi rozvázalo jazyk, ale ne zas moc, měla však nekonečnou trpělivost

Povídali jsme si dlouho do noci a z jedné noci se staly desítky a stovky nocí

na našich dlouhých cestách bez vytyčeného cíle

ze Španělska do Chile, pak do Peru, Ekvádoru, Kolumbie, Panamy, Kostariky

Mexika, Guatemaly a zase zpět přes Chile do Argentiny a Španělska

a nakonec tam, kde jsem se narodil, do země, kvůli níž mi občas říkala

CHICO CHECO

Toulali jsme se po všech těch zemích

někdy jen sami dva a někdy jsme se připojili k nějaké partě

k partě tuláků jako jsme byli my

Spali jsme na plážích nebo v malých hotelích, které cosi jako luxus obloukem minulo

ale bylo nám to jedno

Žili jsme ze dne na den, pořád na cestě, jen občas jsme se někde zastavili na delší dobu

Bylo to na pláži v Kostarice, když za mnou přišla a ukázala mi knížku

kterou právě ukradla v nějakém antikvariátě

Budu ti číst, řekla

CIEN AÑOS DE SOLEDAD

A já poslouchal a snažil se porozumět, ale mnohé mi unikalo

mnohé se ztrácelo v samotě neporozumění stejně jako oněch Sto roků samoty

které četla

Zeptala se ¿COMPRENDES?

a já řekl, že rozumím, ať čte dál, ale chytal jsem jen sem tam slovo

protože četla s nebývalým zápalem

jako by ji ta kniha pohlcovala

a pak už jsem vnímal jen zvuk jejího hlasu

nic jiného, žádná slova, ta plynula kamsi po pláži

vznesla se nad vlny moře a mizela daleko

kdesi v nedohlednu, kam spěje všechno kolem nás

a já si pomyslel, že jsem šťastný

Opravdu jsem to cítil hluboko uvnitř

cítil jsem to v srdci a vtom mě napadlo, že tohle slovo mám ve španělštině nejradši

CORAZÓN

Pak jsem se probral

a zase jsem slyšel, jak čte a vrhnul jsem se na ni

roztrhl košili, pod níž byla nahá a divoce jsme se milovali

orámováni přírodou tak krásnou jako na kýčovitých pohlednicích

Zastavovali jsme se skoro ve všech tančírnách

někdy to byly šílené putyky, kde měli jen starý jukebox

a ona tancovala, zatímco já seděl u stolu a díval se na ni

uvnitř mě bodala žárlivost

a jindy jsem zase pociťoval chvění strachu

to když na ni mlsně koukaly zpocené ksichty v zapadácích

jaké jsem si jen těžko dokázal představit, dokud jsem do nich nevstoupil

Ale ona měla vše pod kontrolou, se všemi si pohrávala

a nakonec jsem to byl já, kdo odcházel jako EL REY

král, který si odvádí svoji chilskou princeznu

Jednou mi řekla, jestli bych jí nenapsal básničku

Bylo to chvíli poté, co dočetla jeden z Nerudových sonetů

a já si říkal, jestli se náhodou nezbláznila

ale myslela to vážně, a tak jsem jí napsal cosi o čtyřech verších

a nazval jsem ji tam MARIPOSA, čemuž se smála, protože si jako motýl nepřipadala

naopak to byla pěkná PUTA, když se rozvášnila

byla děvkou a milovali jsme se, dokud nám síly stačily

a pak jsme usínali v něžném objetí

Žádná MARIPOSA by tě takhle neudělala, řekla mi

a já jí zašeptal do ucha, že to vím a že není na světě větší děvka než ona

Usmála se, zavřela oči, ještě víc se ke mně přitiskla

a někde na hranici Morfeova království spokojeně zamručela

Jsem jen tvoje děvka

A já si pomyslel, jak křehká je hranice lásky

Našel jsem na stole lístek jednoho srpnového rána

Omlouvala se, že to, co píše, je profláknuté

ale přesně to vyjadřuje, co cítí

Napsala CADA DÍA TE QUIERO MÁS QUE AYER Y MENOS QUE MAÑANA

Posadil jsem se na parapet a díval se z okna

držel jsem ten lístek s tou pateticky znějící větou

a říkal jsem si

Ty moje chilská princezno, taky tě každý den miluju víc než včera a méně než zítra

Musel jsem se nahlas smát, protože jsme se těmhle řečičkám vždy posmívali

nemilosrdně jsme cupovali trapné fráze

vysmívali jsme se trapným lyrikům

často naznačovala, že zvrací, když jsem něco takového přečetl v nějaké básni

a přesto mi říkala, že mě miluje celým svým srdcem

ale to je prý něco jiného a já to nechával být

Přeložil jsem ten lístek a schoval ho do peněženky

a začal se oblékat, protože jsem se rozhodl, že jí půjdu naproti do tržnice

Byl to tak poklidný den, když jsem zavíral okno

Pohlédl jsem na Barcelonu tam dole

Křikl jsem ¡CAMARERO! UNA CERVEZA, POR FAVOR.

Číšník mi přinesl pivo a já pomalu upíjel

v té malé hospodě v Santiagu de Chile

Strašně pomalu

Co nejvíc jsem se snažil oddálit tu chvíli

kdy stanu před rodiči mojí chilské princezny

a předám jim v popel změněné tělo, které bylo brutálně znásilněno

a zavražděno ve sklepě domu poblíž tržnice v Barceloně

Cherchez la femme

Fri, 25 Jun 2010 15:46:59 +0200

Čtrnáctý mikropříběh

Ten kluk skončí s kulkou v hlavě, řekl don Ricardo, pojídaje olivy s papričkami, o svém nadmíru prostopášném vnuku Pablovi. Tato slova se ukázala být prorockými, neboť o pár dní později měl Pablo pohřeb.

Ne nadarmo se říká "cherchez la femme", protože to byla právě žena, skrz níž uvízla Pablovi kulka v hlavě a ukončila tak jeho pozemskou pouť. Onou ženou byla doña Anita, v jejímž pohostinném klíně spočíval Pablo více, než by bylo milé donu Carlosovi, manželovi jmenované vášnivé krásky. A tak, jat žárlivostí jižního typu, zvedl telefon a povolal Chicha Martineze, kterému předal instrukce, co a jak zařídit. Chicho bez nejmenších problémů provedl, co měl. Vždyť to byl, tak říkajíc, jeho denní chleba.

Tři dny po pohřbu seděl Chicho Martinez v baru Baracuda s Chuchem Morenem. Popíjeli pivo a tequilu, přičemž debatovali o ženských a o fotbalu, o obojím se stejným zápalem. Znali se už od dětství, vyrůstali spolu v jedné čtvrti, při všech rvačkách si kryli záda. Jeden o druhém věděl skoro všechno.

Ve stejné chvíli seděl don Ricardo ve své knihovně na haciendě obklopen milovanými klasiky, které četl v originále. Zejména Homér byl jeho velkým oblíbencem. Tentokrát ale nevychutnával klid onoho místa, které mu skýtalo ve stáří tolik utěšených chvil plných pohody, protože tam s ním seděl jeho syn Diego s manželkou Isabelou, zahalenou od hlavy k patě v černém. Diego soptil uvnitř, nedovolil si před otcem projevovat emoce. Zato Isabela spílala té děvce Anitě, posílala ji do horoucích pekel a žádala pomstu. Don Ricardo to všechno sledoval se zdánlivě ledovým klidem a v duchu si říkal, že jestli ta kráva nezmlkne, tak ji… Vtom vyletěla Diegova pravačka, zasáhla Isabelu do brady, až to hlasitě cvaklo, jak narazily zuby o zuby, hlava jí odletěla obloukem vpravo a bylo ticho. Donu Ricardovi se ulevilo, že ji nemusel odstřelit revolverem, po němž už sahal do boční zásuvky stolu, protože Isabeliny hlasité skřeky mu začaly lézt na nervy. Isabela odešla s potlačovaným pláčem a don Ricardo chvíli rozmlouval se synem. Když osaměl, otevřel okno a díval se do zahrady, přičemž v klidu rozmýšlel. Poté zvedl telefon.

Chucho zrovna v baru vykládal Chichovi o jedné bezva roštěnce, se kterou si užil parádní víkend, když mu zazvonil v kapse mobil. Chvíli poslouchal. Pak mávl na servírku, že bude platit. Chichovi řekl, že má nějaký kšeft a že musí hned jít, což on bral zcela normálně, neboť to tak nějak mezi nimi už chodilo. Rozloučili se a Chucho odešel, zatímco Chicho ještě zůstal na jedno pivo.

Don Carlos disponoval velkým množstvím drsných chlápků, kteří mu dělali bodyguardy, a proto byl nadmíru překvapen, když se před ním v pracovně objevil Chucho Moreno. Výkřik, ať už měl znít jakkoliv, mu vrátil zpět do úst projektil ráže dostatečné na to, aby navždy zmlkl. Chucho chvíli naslouchal. Použil samozřejmě tlumič, ale cvičené ucho by dokázalo onen zvuk zaregistrovat. Nikdo do pracovny nevtrhl, v domě bylo ticho, dalo by se říct jako v kostele. Opatrně se pohyboval po domě. Nikde nikdo. Až mu mráz přebíhal po zádech z toho, jak to jde hladce. Po schodech se dostal do prvního patra a zamířil k ložnici doni Anity. Vtom uslyšel z koupelny zvuk splachování toalety. Opřel se o protější zeď, pistoli s tlumičem namířil na dveře a čekal. Když se dveře otevřely, na vteřinu zaváhal. Pak vyšly dva téměř současné výstřely a dvě těla se zhroutila na zem.

Doña Anita vyšla z ložnice a na chvíli se zarazila, když uviděla na chodbě dvě ležící těla, nejevící známky života. Ne že by se jí mrtvoly válely po domě každý den, ale přeci jen nebyla žádná naivka a moc dobře věděla v jakém světě to žije. A tak seběhla ze schodů a vešla do manželovi pracovny, aby se ho zeptala, co se to děje. Ten jí však z pochopitelných důvodů nemohl odpovědět. Toho dne ji měl odvézt na návštěvu k matce Chicho Martinez, jenže ten ležel nahoře ještě s nějakým chlápkem, kterého neznala. Manžela jí ani tak moc líto nebylo, dalo se předpokládat, že něco zdědí, a i kdyby ne, čert to vem. Chicho Martinez byl její příležitostný milenec a ona mu věnovala krátkou vzpomínku, když šla do garáže, aby se sama dopravila k matce. Ono by bylo asi přesnější říct, že ta vzpomínka se týkala spíš oněch krátkých, ale vášní nabitých okamžiků, kdy se jí nečekaně zmocnil a pohrál si s ní jako s děvkou. Bude ho škoda, říkala si, ale jsem svobodná a život znova začíná. Sešlápla plyn a projela bránou, u níž stáli dva poněkud udivení bodyguardi dona Carlose, kteří zatím netušili, že už nemají koho hlídat a budou si muset sehnat nové angažmá.

Když se don Ricardo dozvěděl, co se stalo, seděl zrovna na terase a díval se na západ slunce. Párátkem ze slonoviny napíchl olivu s papričkou a povzdechl si: "Cherchez la femme." Pak zalistoval v Homérovi a oddal se četbě.

Tuny

Thu, 06 May 2010 17:22:23 +0200

...

Tuny popela vychrlila sopka

mezi tunami ledu na ostrově

a přikovala k zemi tuny železa

nadrženě čekající, až budou moct vzlétnout

a spálit tuny paliva

a přepravit tuny pasažérů s tunami zavazadel

přes tuny vody z kontinentu na kontinent

Tuny aut se valí po kontinentech

a chlastají tuny benzínu a nafty

chrchlají tuny jedovatých zplodin

křižují po tunách asfaltu a betonu

vezou tuny prdelí do supermarketů

kde rachotí tuny nákupních vozíků

ve zběsilém orientačním běhu

podle map vytištěných na tunách letáků

od stanoviště ke stanovišti s tunami žrádla

a dalšími tunami budoucího odpadu

Tuny železa se zřítily v plamenech

a do vod zálivu proudí tuny ropy

Tuny strojů pronikají do lesů

a nemilosrdně kácí tuny stromů

které vydechovaly tuny kyslíku

Tuny ryb, korýšů, měkkýšů jsou masakrovány

aby se jeden nenasytný druh nasytil

a měl sílu decimovat tuny kytovců pro "vědecké" účely

tuny slonů kvůli tunám slonoviny

tuny nosorožců kvůli tunám rohů

tuny žraloků kvůli tunám ploutví

tuny kvůli tunám

Tuny chemikálií zabíjejí tuny živočichů ve vodě, ve vzduch i na zemi

Tuny kdysi živých mizí v nenávratnu

a tuny dosud žijících a živořících to čeká

Tuny bordelu pozemského původu létají v kosmu

Tuny vody nadnáší tuny těl v bazénech

a tuny těl umírají pomalou smrtí žízní

Tuny jídla mizí v odpadu

kde na nich hodují tuny krys

a další tuny těl umírají pomalou smrtí hladem

Vskutku nejsme žádní troškaři

když můžeme počítat na tuny čehokoliv

a nic nás nezastaví

možná jen…

…tuny jaderných hlavic tiše slibujících Armagedon

A pak už jen klid a tuny švábů

Problémy s antikoncepcí

Tue, 20 Apr 2010 14:24:04 +0200

Dnes se tak trochu ohlédnu do minulosti, a to minulosti vlastní, protože nejlepším historikem je člověk sám sobě.

Problémy jsou různého druhu a nevyhnou se nikomu na cestě jeho životem. Já sám jsem měl problémů spousty a určitě mě jich ještě dost čeká. Jedním z mých problémů byl problém s antikoncepcí.

Je tomu už hodně let, více než půlka mého života, co jsem jakožto zdravím kypící mladík plný zdravého i lehce nezdravého sebevědomí vyrazil jednoho zimního večera na maturitní ples střední veterinární školy, který se konal v českobudějovickém KD Metropol.

Zábava byla, jak se říká, v plném proudu a já jsem se velmi dobře bavil. To mi vždycky šlo na výbornou, dalo by se říct, že lépe než cokoliv ostatního. Podle toho také vypadaly mé studijní výsledky, ale to nechme radši stranou. Nevím už přesně, ve které části večera to bylo, není to však nijak podstatné být v tomto směru exaktní, důležité je, že jsem se nacházel v restauraci o patro výš, než kde se křepčilo na parketu, a zrovna jsem platil účet za nějaké to točené pivko, přesný počet si nevybavuji. Asi to ale nebylo nijak moc, protože má chůze byla pevná, nejevila tendence k vybočování na tu či onu stranu.

Přistoupil jsem k výtahu a nastoupil. Vůbec nevím, co mě k tomu vedlo, protože dolů to bylo jen pár schodů. No, pátrat po tom nebudu, neboť bych se stejně ničeho nedopátral a nechci vás nudit nějakými filozofickými, metafyzickými, paranormálními a já nevím jakými všemi řečmi o osudovosti, prozřetelnosti, nevyhnutelnosti…a dost! Sjel jsem tedy to jedno patro, což mi zabralo přibližně 20 vteřin, jelikož výtah na první zmáčknutí jenom vzdechnul a rozjel se až po repete. Vystoupil jsem, rozhlédl se kolem sebe, kde je kdo, a už jsem si to šinul do víru další zábavy.

Vtom mě ale oslovil jeden kámoš, i když to nebylo oslovení v pravém slova smyslu. Prostě řekl: "Sedliš*, máš na botě šprcku!" Dost se tomu smál. Já pohlédl z výšky nějakých sto devadesáti centimetrů k mým dvanáctkám nohám a vskutku, kámoš měl pravdu, což mě tedy rozhodně nenaplnilo nějakým nadšením. Zpod podrážky pravé boty mi čouhal kondom, viditelně použitý.

Nevím, kdo si v tom výtahu křepce zasouložil, a poté odhodil ten kus gumy na zem. Stejně jako dnes, ani tehdy jsem o tom nijak nepřemýšlel. Okamžitě jsem změnil kurz a zamířil za jeden ze sloupů, kde jsem se ukryl, abych se toho humusu na botě zbavil. Přišlápl jsem kondom levou nohou a pravou jsem nadzvedl. Nemohu sloužit fyzikálními vlastnostmi tohoto druhu gumy, nicméně pravdou je, že se natáhla do délky, jíž mě překvapila a rozhodně nemohu říct, že příjemně. Pravá noha byla už dost vysoko a kondom stále nejevil snahu odpoutat se od podrážky. Nakonec se ale ozval zvuk, který vám ani při nejlepší vůli nedokážu popsat. Takové citoslovce prostě neexistuje, aby to dokázalo v psané podobě nějak přiblížit. A celé to bylo zakončeno hlasitým prásknutím, jak se do krajnosti natažená guma uvolnila a poslušná fyzikálních zákonů vyrazila prudce dolů k levou nohou přišlápnutému konci.

Mnozí z vás si nejspíš dokáží vybavit jeden z nejstarších gagů, který se používal už v němých groteskách a prakticky beze změn pak šel dál a dál v různých komediích, přičemž už docela ztratil na působivosti, jak šel čas, protože, málo platné, i pro gagy platí, že opakovaný vtip přestává být vtipem. Co si tak vybavuju, použili to komici od Charlieho Chaplina přes Mr. Beana až po Chevy Chase. Jde o komickou situaci, kdy člověk vezme do ruky papír a ten se mu k ní přilepí, chce ho odlepit druhou rukou a on se přilepí k té druhé a tak pořád dokola. Přesně to provedl onen kondom. Po odlepení z pravé nohy zůstal přilepený k levé a vzápětí zase k pravé, když jsem se ho pokusil odstranit stejným způsobem. Situace, v níž jsem se nacházel, mi ani trochu nepřišla zábavná, spíš naopak. Chytal mě vztek a proklínal jsem toho pitomce, který tam ve výtahu po použití pohodil tenhle kus gumy plný toho, co měl zachytit, aby se to nedostalo do té, která mu tam dala nejspíš na stojáka.

Po několika marných pokusech mi z mé jistě ne zrovna záviděníhodné situace pomohla dřevěná tyčka podpírající fíkus v objemném květináči. Vytrhl jsem ji, přidržel kondom u země a zvedl nohu. Konečně osvobozen. Samozřejmě zůstal přilepený na té tyčce, ale to už jsem moc neřešil a jednoduše ji zapíchl i s gumou zpět do květináče.

A to byl konec mých problémů s antikoncepcí.

* V té době mi mnozí říkali Sedliš, což vychází z mého příjmení. Přezdívka Skip přišla až později a zůstane mi nejspíš navždy.

A zase ti katolíci

Sun, 28 Mar 2010 17:52:37 +0200

Ti z vás, kteří mě z tohoto blogu znají, už vědí, že katolické duchovenstvo rozhodně nepatří k mým oblíbencům.

Začalo to v USA a různá další odhalení se pěkně šíří dál: Irsko, Německo, Rakousko, Švýcarsko, Nizozemsko. Ve kterých dalších zemích se ozvou lidé, kteří byli pohlavně zneužíváni katolickými kněžími? Podle mě to nemůže trvat dlouho a objeví se další a další případy, zejména v zemích se silným katolickým vlivem (Španělsko, Itálie, celá Latinská Amerika a další). Pěkně se to na ně hrne a člověku by se chtělo spokojeně si mnout ruce a říkat si, dobře vám tak, vy šmejdi. Jenže to dost dobře nejde. Jistě, jsou to šmejdi, ale nemohu si tady vrnět blahem, jak dostává katolická církev co proto, protože za tím odhalením jsou ti zneužívaní lidé.

Co všechno už tahle církev v minulosti napáchala. Každý má nějaké to povědomí o inkvizici, která likvidovala tzv. kacíře, hony na čarodějnice, násilné obracení na víru a nejen na víru, ale i tváří v tvář při sexu, neboť se misionářům jaksi nelíbilo, že to "divoši" dělají zezadu, tak jim předvedli, jak se to má dělat po misionářsku, nejspíš aby to bylo Bohu milé. Ničili a ničili ve jménu Boha a písma svatého. Nejspíš by se ohradili, že i budovali a přinášeli dobro. Ano, to je jistě pravda, sem tam se našly výjimky. Ovšem těch bylo jako šafránu. A je nad slunce jasnější, že by těm milionům domorodců po celé naší planetě bylo lépe, kdyby s katolíky nikdy do styku nepřišli. Stovky a tisíce let žili svým vlastním způsobem života, a pak přijde pár Evropanů lačnících po zlatě a jiných výnosných komoditách, v patách jim jdou chlápci v sutanách a celá společenství a říše se hroutí.

Dobře, to byla minulost a katolické autority uznaly, že se děly chyby, za některé se dokonce i omluvily. Ovšem pohlavní zneužívání není minulost. Ti lidé stále žijí a katoličtí potentáti se k tomu ne a ne nějak postavit. Oni mají také hodně másla na hlavě, protože ti, co sice nezneužívali, o tom věděli a nic proti tomu nedělali, včetně nynějšího papeže, jak vyšlo najevo. Dopustí-li se pedofile běžný občan a je dopaden, pak je odsouzen a po zásluze potrestán. Spáchá-li tento hnusný čin kněz, je svými nadřízenými maximálně pokárán a přesunut někam jinam, kde to na něj dřív a nebo později zase přijde a tomu cukání pod sutanou prostě neodolá. Ano, jsou to nemocní lidé, to bych byl ochoten uznat, ale takoví by tedy měli být zbaveni kněžství a posláni na léčení. A ne že je jen pošlou jinam. To vše, aby náhodou nebyla celá ta svatá katolická církev zdiskreditována. Tak teď to mají a dobře jim tak. Kéž by to ale bylo něco jiného, co nakonec opravdu tuhle šílenou instituci zdiskreditovalo, a ne zničené životy mnoha zneužívaných lidí. Jen doufám, že už doba natolik pokročila, že nebude nadále možné tyto zločiny krýt a obětem se dostane řádné satisfakce, ne jen jakýchsi pastýřských listů a keců.

Nedávno jsem viděl film Padlé ženy. Odehrává se v Irsku, kde jsou tzv. padlé ženy zavírány do instituce zvané Magdalene Asylum. Oněmi padlými ženami byly ty, které otěhotněly, aniž by byly vdané. Často oběti znásilnění, nezřídka byly přivedeny do jiného stavu některým příbuzným, otcem počínaje a bratrancem konče. Zavřeli je tam, pracovaly pod dohledem jeptišek, a když porodily, bylo jim dítě odebráno. Mnohé tam zůstávaly zavřené nadále. Když jsem na to koukal, zase mě bral vztek, ale opravdový šok se dostavil, když jsem si všiml exteriérů a došlo mi, že se to odehrává ve druhé polovině 20. století, přesněji v 60. letech. Ale pozor, aby toho nebylo málo, vyhledal jsem si informace a vězte, že poslední z těchto katolických institucí byla zavřena 25. září 1996!!!

Prostě katolíci, to je hrozná kapitola dějin této planety a bohužel dobré činy těch několika málo dobrých katolíků, spolehlivě přebijí všechny ty hrůzy, které už vyšly na světlo boží, a také ty, které se ještě objeví.

Na závěr použiji slova Franka McCourta z filmu Andělin popel, podle jehož knihy byl natočen: "Horší než obyčejné mizerné dětství je mizerné irské dětství a ještě horší je mizerné irské katolické dětství."

Autor a dílo

Mon, 15 Mar 2010 22:06:51 +0100

Nedávno se mi konečně podařilo na Aukru vydražit těžko sehnatelnou knihu Cesta do hlubin noci od Louise Ferdinanda Célina. Přečetl jsem ji jedním dechem stejně jako už dříve Smrt na úvěr a trilogii Od zámku k zámku, Sever, Skočná.

Céline je autor, který jistě nenadchne každého, ať už svým originálním stylem, nebo tématy svých románů. Ale nechci se zde pouštět do rozboru jeho díla. Stačí si vzít některou z jeho knih a obrázek si udělá každý sám. Jde mi o něco jiného.

Célinův život rozhodně nebyl nějaká selanka. Vyrostl v dosti chudých poměrech a to se také odrazilo v jeho díle. Když jsem tak četl Smrt na úvěr, v níž hodně čerpal ze svého dětství, říkal jsem si, že je až obdivuhodné, že nakonec dokázal vystudovat medicínu. Všechny zmiňované knihy považuji za jedny z nejlepších, jaké kdy byly napsány, a to především Cesta do hlubin noci a Smrt na úvěr. Avšak tento skvělý spisovatel napsal také několik antisemitských pamfletů. Nečetl jsem je, nevím přesně, o co v nich šlo. On sám se je pokoušel později vysvětlit. Marně. Nálepky antisemity se nikdy nezbavil. Byl dokonce považován za kolaboranta, musel utéct z Francie, po válce byl vězněn v Dánsku a ve Francii odsouzen v nepřítomnosti na rok do vězení, 50 000 franků pokuty a veřejnému pohanění. O rok a něco později byl amnestován. To všechno se podepsalo na jeho povaze. V trilogii místy "mlátí" okolo sebe hlava nehlava, je plný zášti, chvílemi jako by mu ruplo v bedně. Možná byl misogyn, ale jak si pak vysvětlit, že pro své pacienty vždy udělal vše, co bylo v jeho silách, ač se o nich nevyjadřoval zrovna hezky? Jako člověk, byl jistě povaha velmi rozporuplná. A k tomu ten vroubek s pamflety a kolaborací.

Konečně se tedy dostávám k tomu, oč mi jde. Člověk, který napsal tak skvělé knihy, byl ve svém životě někým, kým by se dalo opovrhovat. A byla i spousta těch, kdo jím opovrhovali, a proto by do ruky nevzali žádnou jeho knihu. Udělali si o něm nějakou představu, mnohdy jen z médií, a tím pro ně byl jasně definován vztah k němu. Je to hnusák, antisemita, kolaborant, nebudu si špinit prsty tím, co napsal - tak nějak by mohlo zjednodušeně vypadat uvažování takových lidí.

Vždycky mě dokáže dost naštvat to, jak mnozí lidé neumí oddělit autora od díla. Ztotožňují autora s knihou, vše, co je tam napsáno, je automaticky přilepeno k autorovi, a když píše ještě k tomu v ich formě, má to na sto procent. Neříkám, že to tak dělají všichni čtenáři, ale je jich spousta. Pak jsou ale i tací, kteří si o někom někde něco přečtou nebo to vidí v televizi, něco, co pro autora nevyznívá moc lichotivě, a okamžitě je pro ně odsouzen, jako výše zmíněný Céline, nebo z nedávné doby Milan Kundera a jeho údajné udavačství. Jak je to jednoduché prostě člověka odsoudit a s ním i jeho dílo. Jen tak, šmahem na základě pár nějakých informací v médiích.

Žádného ze spisovatelů a jiných umělců neznám osobně. Znám jen jejich dílo a to mě zajímá, nic jiného. Nezajímá mě, co se o nich píše v novinách, co se o nich říká v televizi. Ano, možná byl Céline magor, antisemita, hnusák, nesnášel lidi, ale já se s ním nikdy nesetkal, nemohl jsem s ním mluvit. Ke mně mluvil jen svým dílem a mluvil ke mně tak, že dokázal rozezvučet onu strunu uvnitř mě, která rezonovala na mně příjemných vlnových délkách. Stejně tak je to s Kunderou. Také nevím, jestli byl nebo nebyl udavač. Neznám ho jako člověka, znám jen jeho dílo, které je jedinečné a budu ho bránit proti každému, kdo by mi chtěl tlačit něco o tom, jak můžu číst knihu toho udavače a podobný kecy.

Co by se ovšem stalo, kdyby bylo nade vší pochybnost prokázáno, že někdo byl opravdu kolaborant nebo udavač? Když to dovedu ad absurdum, představte si, že by Hitler nebo Stalin napsali několik opravdu skvělých románů. Žádná ideologie, rasová demagogie, nic takového. Čistá beletrie, čtivě napsané knihy, propracované příběhy. Těžko pak v takovém případě oddělit autora od díla. Dobře, to jsou ale extrémní příklady. Mně šlo o ty, o nichž si lidé udělají obrázek, mnohdy zcela lichý, jen z několika zpráv a zavrhnou pak autora i s dílem.

Jednou jsem se v hospodě zmínil o Jágrovi, jak skvěle hrál (už je to delší dobu, tak si přesně nepamatuji, o jaký zápas šlo) a jedna z přítomných se ušklíbla a řekla mi, že je Jágr namyšlenej a ještě další řeči. Po chvíli, co jsem s ní mluvil, mi bylo jasné, že všechny informace o Jágrovi má načerpány především z bulváru a přestal jsem se s ní bavit. Co si také myslet o člověku, který okamžitě odsuzuje jen podle toho, co si kde přečte nebo vidí, většinou ještě vytržené z kontextu? Jágr mě zajímá jako hokejista, co předvádí na ledě, jak hraje, a ne to, co o něm kde napíší nebo řeknou. Opět ho neznám osobně, tudíž ho jako člověka nemůžu posuzovat. To mi přijde jako bohapustá zhovadilost.

Teď si možná řeknete, že skáču od jednoho k druhému, ale ono je to přeci úplně stejné. Je zcela jedno, jestli jde o spisovatele a jeho dílo, sportovce a jeho výkony, o herce atd.

A skočím si ještě jednou zdánlivě jinam. V pubertě jsem přečetl několik knih Johannese Maria Simmela. Docela dobře se četly, ale naštěstí jsem jako čtenář vyspěl celkem rychle a brzy jsem poznal, že píše žvásty, nic pro mě. V jedné jeho knize (už si nepamatuji, ve které) je jakýsi chlápek, který miluje Mozarta. Má spoustu desek, chodí na koncerty a opery. Pak ale viděl Formanův film Amadeus a už nemohl svého oblíbeného skladatele poslouchat, dokonce snad i zničil svoji sbírku desek. A to jen proto, že Peter Schaffer, podle jehož divadelní hry byl film natočen, udělal z Mozarta, bůhví proč, dementně se tlemícího asociála, jímž ve skutečnosti nebyl. Něco jsem o tom napsal zde. Tím pro mě Simmel skončil definitivně.

Vím, že je to tak pohodlné, nechat si všechno zjednodušit, přefiltrovat a přijmout za fakt něco, co je mnohdy na hony vzdáleno pravdě. Bohužel pro autory a jejich díla, sportovce a vůbec pro všechny, kdo se stanou oběťmi hlouposti tupého davu těch, kteří nepřemýšlí a jen konzumují to, co jim někdo předžvejká.

Do dvou let...

Thu, 04 Mar 2010 13:24:29 +0100

Většina z vás už asi slyšela o Martinu Zachovi. Vyhrál soutěž Muž roku a den na to si při nepovedeném skoku na lyžích do vody zrušil krční páteř a ochrnul.

To by byla vcelku běžná záležitost, že někdo udělá nějakou blbost (jako je třeba skok do vody - můj případ), má nějakou nehodu (auto, motorka, kolo apod.), nepodaří se nějaký sportovní výkon, pracovní úraz, obyčejné uklouznutí na chodníku a ještě nějaké další možnosti, jak si poranit míchu a ochrnout. Je jich docela dost a některé mohou být i dost kuriózní.

V případě Martina Zacha šlo tedy o nepodařený sportovní výkon. Takových je spousta. Jenže on se zúčastnil oné soutěže, o níž si myslím své, stejně jako o soutěžích Miss čehokoliv. Stačí mi zahlédnout pár záběrů a mám té stupidity účastníků, moderátorů i pořadatelů až dost. A jelikož se tedy Muž roku hned druhý den zmrzačil, je to parádní sousto pro média. Okamžitě se objeví příběh a začne se psát a natáčet. Ze Zacha je udělán bojovník, který se nevzdává a bojuje, přičemž vydává sebevědomá prohlášení, že do dvou let bude chodit, někde to trochu posune a hranici si stanoví do dvou až pěti let.

Čtenáři to čtou, diváci se dívají a jsou plni obdivu, vyjadřují mu své sympatie a podporu různými vzkazy třeba na Facebooku, vkládají se odkazy na tyto články. Bojovník Zach maká, dává rozhovory a najednou je tu jaksi přezachováno. My, co už máme něco na vozíku za sebou, se tomu všemu můžeme jen smát. Stačí jeden pohled, abychom věděli, jak na tom ten člověk přibližně bude. Možná je to trochu cynické, ale máme z těch všech článků a keců kolem vyloženě prdel.

Moje kamarádka na vozíku už má na jméno Zach téměř alergii. Otevře Seznam a tam další odkaz na něco, co s ním souvisí. Kouká na to, co je to zase za další píčovinu a pak se omlouvá, že je sprostá, protože ji to už rozčiluje. Vůbec se jí nedivím a jen se usmívám nad výrazy, které v rozčilení používá, protože ji chápu a nějaké to sprosté slovo mě tedy ani náhodou nerozhodí.

Nikdo z nás, co reagujeme skepticky, Martina Zacha neznáme. Nevíme, jaký je to člověk. Třeba je fajn a byl by dobrej kámoš, ovšem to všechno, co kolem něj dělají média, z něj učinilo v našich očích dosti směšnou figurku, zvlášť když on sám je v tom ještě podporuje. Spousta lidí, kteří se ocitli na vozíku, si mysleli, nebo v sobě chovali naději, že to rozchodí, budou makat a ono se to kousek po kousku poddá. Asi každý si něčím takovým prošel. Nemám to za zlé ani Zachovi. Tohle se tu rozhodně nesnažím kritizovat. Ale to je vám už myslím jasné. On měl smůlu, že se mu skok nepodařil a smůlu měl i v tom, že vyhrál tu pitomou soutěž, čímž se stal mediálně zajímavý. Tohle prostě média žerou a pak to plivnou mezi lidi a ti zas žerou tyhle zvratky. Možná to ale jako smůlu nebere. To je jen takový můj obrat, abych vyjádřil, co z něj udělalo mezi námi, co už víme své, onu směšnou figurku.

Pokud věda nepokročí nějakým opravdu super skokem vpřed, tak Martin Zach chodit nebude. Může být jak chce velký bojovník, ale pouhým cvičením, jakkoliv intenzivním, se na nohy nepostaví. Mohu s klidným svědomím říct, že nikdo z těch, kdo se k jeho prohlášením a řečem v médiích staví skepticky a s úsměvem, mu nepřeje nic zlého. Ale už bylo dost Zacha. Muž roku přeci není něco tak výjimečného, aby se o tom muselo mlít pořád dokola. Kéž by si i on dokázal uvědomit, jak je směšný a že mu to žerou jen choďáci, a to ještě pouze ti, kteří o tom absolutně nic neví.

No a 10. března zase přibude pár obdivovatelů, držáků palců, podporovačů a vírověřičů až uvidí na Primě Top Star Magazín. Fakt se stačí projít v trenkách po molu a pak se zmrzačit, aby byl člověk Top Star? Asi jo, jak je vidět. Ale k tomu už nemám slov.

To se tak někdy semele

Mon, 14 Dec 2009 15:15:11 +0100

...

Dělali to zezadu

a když

byla hotová

vzal z nočního stolku

pistoli

zasunul ji do ní

stiskl spoušť

Pak šel do dětského pokoje

namířil na hlavu malého chlapce

vystřelil

Holčička ve vedlejší posteli

se posadila:

"Tatín…"

Poslední slabika

se rozprskla se vším

měla v hlavičce

na zdi

Vysprchoval se

oblékl

vyšel ven

Vstoupil do baru

"Skotskou!"

Barman ji před něj položil

a pak

se skácel k zemi s prostřelenou hlavou

Vznikla panika

lidé křičeli

a pak

ztichli

Krčili se u stolů

někteří lehli na zem

Vypil skotskou

zadíval se na lidi

Jeden chlápek se pokusil

utéct k zadnímu východu

ale

vzápětí klesl k zemi

s dírou v týle

ksichtem na kaši

Vyděšená servírka

stála opřená o zeď

na tácku tancovala

sklenice se skotskou

jak se jí třásla ruka

Přistoupil k ní

vzal sklenici

obrátil ji do sebe

Přiložil jí hlaveň ke spánku

stiskl spoušť:

"Cvak!"

Servírka klesla na kolena

kňučela

aby

to nedělal

Pomalu vyměnil zásobník

zamířil na servírku

seshora

vyšla rána

Procházel barem

mířil

střílel

lidé odpadávali

jedna rána na každého

Před bar se sjela

policejní auta

Než se policajti

stačili zformovat

vyměnil ještě

jednou zásobník

Vyšel ven

"Odhoďte zbraň a dejte ruce nad hlavu!!!"

To byla poslední slova

která

ten policajt řekl

než

mu proletěla kulka hlavou

Ostatní okamžitě spustili palbu

rozstříleli ho

přičemž

několik kulek

vletělo do baru

kde

si našly ty

na které

se předtím nedostalo

Televize vysílaly zprávy

o šíleném střelci

Lidé byli zděšení

ale

za pár dní

už si jen pár z nich vzpomnělo

se to vlastně semlelo

Život jde dál

zprávy letí

někde někdo

už zase sahá po zbrani

Nezašli byste dnes večer do baru?

Proč používáš vulgarismy?

Tue, 03 Nov 2009 20:00:46 +0100

Někteří lidé se mě ptají, proč používám vulgarismy. Někteří jsou znechuceni a pro některé je to jen prostředek na efekt. Dokonce se mi stává, že jsem nařčen z toho, že chci být jako Bukowski. Co na to říct?

Nejsem žádný velký spisovatel, nejsem střední spisovatel a dokonce nejsem ani malý spisovatel. Nikdy jsem nic nevydal a nebýt tohoto blogu, tak píšu jen do šuplíku, přesněji řečeno na disk. Návštěvnost blogu je dost malá a to, co napíšu, brzy mizí do archivu, kde to vyhledá jen občas nějaký nadšenec. Ne že bych se něco vydat nepokusil, ale nevyšlo to. Dokážu se smířit s tím, že spisovatelem jsem se nenarodil. Přesto ale píšu docela rád. Je to fajn, když se v hlavě uspořádají ty věčně rozlítaný myšlenky a ruce pak začnou bušit do klávesnice. Pěkně to frčí slovo za slovem.

Poprvé jsem něco napsal krátce poté, co jsem zvládl latinku. Myslím, že jsem tu někde zmiňoval onen příběh, v němž jsem coby člen vědecké expedice zachraňoval slůně, jemuž pytláci zabili matku. Víc jsem se psaní začal věnovat až po úrazu a psal jsem doslova jak mi zobák narost. V tu dobu jsem ještě hodně bojoval s pravopisem. Naštěstí jsem ho neustálým psaním vcelku obstojně zvládl. Ty krátké povídky se hemžily vulgarismy a já si řekl, že tohle nemůžu nikomu ukázat. A tak jsem je po čase zničil. Začal jsem tedy psát jinak. Jakoby učesaně, bez vulgarismů a musím říct, že se docela líbily. Dokonce se k nim vcelku příznivě vyjádřil Josef Škvorecký, se kterým byla má tehdejší přítelkyně v korespondenčním styku a bez mého vědomí mu jich několik poslala. Dost mě to překvapilo a přiznávám, že i potěšilo. Jenže někde uvnitř jsem s těmi povídkami vůbec nebyl spokojený. Následovalo opět jejich zničení.

A pak jsem objevil Charlese Bukowskiho. Bylo to v jednom knihkupectví na náměstí v Českém Krumlově. Ne že by mi to jméno bylo úplně cizí, ale vůbec jsem nevěděl, co a jak píše. Koupil jsem si sbírku básní Láska je pes, povídky Všechny řitě světa i ta má a román Poštovní úřad. Moje čtenářské srdce se tetelilo blahem, když jsem ty knihy četl a postupně jsem si koupil vše, co od něj u nás vyšlo. Poznal jsem, že se dá psát skvěle, a to s ještě větší frekvencí vulgarismů, než jsem kdy psal já. Jeho řeč je jasná, razantní, přímá, bez jakýchkoli kudrlinek a má-li někdo pocit, že píše jen o jednom a všechno je to jen na efekt, pak umí jenom číst, ale neumí ČÍST. Ale nechci se tady pouštět do obhajoby Bukowskiho, protože vím, že to nemá cenu. Pro toho, komu přijdou jeho texty blbý a stupidní, takové i zůstanou.

Tak jsem se tedy zase pustil do psaní, ale už se odmítám krotit. Když chci něco napsat, pak to ze mě jde tak, jak na to myslím, žádná autocenzura, abych náhodou nevypadal divně, když napíšu nějaké to sprosté slovo. A proč také ne? Tím se dostávám k oné otázce v úvodu. Stačí poslouchat lidi kolem sebe a jejich dialogy rozhodně nejsou vytříbené ukázky spisovné češtiny, o tom, kolik vulgarismů se v běžné mluvě používá, ani nemluvě. Proč to tak tedy nenapsat v povídce nebo románu? Proč v básni jasně a klidně i natvrdo nenapsat to, co si myslím? A když zrovna to, na co myslím, má tvar vulgarismu, tak to mám převést do jiných slov? To teda ani náhodou. V knize se píše o životě, tak proč ho dělat jiným, než je?

O tom, že je Bukowski mým velkým oblíbencem, ví každý, kdo mě zná a dávám to dost často najevo na tomto blogu. Ale když napíšu něco, kde jsou nějaké vulgarismy, tak mi přijde docela stupidní říkat, že bych chtěl být jako Bukowski, nebo že píšu jako on apod. Nechci být jako on a nechci psát jako on, protože to dost dobře nejde. A kdo to nechápe, tak má holt v palici buď nic anebo hovno. Co víc k tomu říct?

Nechápu lidi, kterým vadí vulgarismy v literatuře. Kdysi byla v bulletinu Svět s Parapletem (přeci jen mi něco vyšlo) tato povídka. Ačkoli se docela líbila, byl jaksi poprask u paní ředitelky, protože ji nečetla předem. Kdyby ji četla, nikdy by se tam nedostala, protože jsou v ní vulgarismy. Tato báseň už otištěna nebyla, protože byla zcenzurovaná a shledána nevhodnou. Tohle vůbec nepíšu proto, že bych se cítil nějak ukřivděný. Mít něco v takovém bulletinu rozhodně neznamená prorazit do světa. Ale pokud si přečtete to, co je pod odkazy, sami poznáte, že vulgarismů tam není vůbec použito nějak samoúčelně. Kolikrát si pomyslíte třeba "do prdele" nebo "kurvafix", tak nevidím jediný důvod, proč by se to nemohlo i napsat. V té básni vystupují vozíčkáři a ti se mezi sebou nejspíš baví vždy slušně a způsobně. Usuzuji tak z reakce paní ředitelky. No a tak je lepší otisknout jistého pana Procházku, protože ten nepíše vulgarismy, ale že jsou to v podstatě jen lepší slohovky, to asi nikdo nevidí, nebo je to jedno, hlavně když tam není žádné sprosté slovo. A podotýkám, že panu Procházkovi nijak nezávidím, přeju mu jeho úspěch i tu cenu, kterou za to své psaní dostal. Já bych mu ji nedal, ale to je jiná věc. Sám bych ji dostat nemohl, protože jsem nenapsal nic na téma, za kterou se dostávala, ale kdybych napsal, nedostal bych ji, protože by tam určitě byly vulgarismy.

Copak jsou opravdu tak hrozná slova jako kurva, kunda, píča, čurák, mrdat, šukat, šoustat, mrdka a další? Jsou ženy, které se rády nechají mrdat jako děvky a povzbuzují toho svého zmrda, aby je pořádně šukal. A přitom se mají rádi, milují se, zajdou na romantickou večeři… Jsou to jen slova a jde o to, jak se používají, jaký je jejich význam. Ten může být dvojí a je jen na každém člověku, jak to které slovo použije. Kdo nikdy neřekl sprosté slovo, ani v mysli ho nepoužil, ať první hodí kamenem.

Už mi nepište a neptejte se, proč používám vulgarismy. Budu je používat, protože k životu člověka, jeho verbálním projevům, prostě patří. Kdybych byl pes, tak bych štěkal, a kdybych byl had, tak bych syčel, no a kdybych byl virus A(H1N1), tak by se vám prdel svírala strachy.

Jsem člověk a to je vše, co bych k tomuto tématu chtěl říct.

Ta kráva byla na Činaskách

Mon, 02 Nov 2009 18:32:21 +0100

To jsem takhle jednou cvičil a pustil jsem si k tomu Óčko, což jsem neměl dělat, protože tam z 99% hrajou příšerný sračky.

Dějí se tam i takový stupidity, jako že třeba Petr a Lucie pošlou SMS nebo zavolají (to teď nevím přesně) a na obrazovce pak naskočí třeba 92% a text: Jste skvělý pár, Petr je pozorný milenec. Anebo třeba Romeo a Julie, 29 %: Vůbec se k sobě nehodíte, Julie by potřebovala sprchu. Co je to za lidi, kteří za tohle platí?

No a tak jsem tedy narazil na jakýsi pořad, kam si moderátorka pozvala jakousi slečnu, nejspíš něco jako celebritu v bůhví čem, jak to tak bývá. Zkrátka měla být asi pro někoho zajímavá, a proto byla pozvána do studia na rozhovor. Jméno mi absolutně nic neříkalo, ale fasádu teda měla celkem exkluzivní. Byla to taková ta vysoká dlouhovlasá blondýna, co přitahuje na první pohled pozornost, nutící některé jedince k obratům až o 180 stupňů.

Rozhovor to byl nudný a přiblblý, obě vypouštěly z těch svých pěkných pusinek totální kraviny. Hlavně že se holky dobře pobavily, protože se neustále tlemily. Potom se moderátorka zeptala, jestli byla v poslední době na nějakém koncertu. "Byla jsem na Činaskách. Ty jsou nejlepší. Jsem jejich velká fanynka."

Když jsem tohle slyšel, okamžitě jsem si pomyslel cosi o vagině na p. Předpokládal bych, že když je někdo velká fanynka, tak bude vědět, proč se ta skupina jmenuje Chinaski a nebude to slovo skloňovat podle pravidel českého pravopisu pro množné číslo. Můj předpoklad byl evidentně nesprávný. Horší je, že jsem pak to "na Činaskách" slyšel i odjinud. Hlava mi to moc nebere a říkám si, co je to, sakra, za fanoušky a fanynky, kteří ani nevědí, proč se jejich oblíbená skupina jmenuje, jak se jmenuje.

No, možná bych se měl hodit do klidu a třeba poslat SMS. Možná bych se dozvěděl, že jsem fakt samec, nebo že mi smrděj nohy. Ale když nic jinýho, jsem aspoň poučen, že Óčku se mám vyhýbat, což také svědomitě dělám.

Rovnači stuh

Wed, 28 Oct 2009 17:14:21 +0100

V tento den měli rovnači stuh zase napilno.

Všichni je jistě znáte. Většinou jsou mužského pohlaví, ale najdou se mezi nimi docela často i ženy. Převažují různě postavení papaláši. Takový rovnač stuh (nebudu psát rovnačka, však si rozumíme) bystří pozornost ve chvíli, kdy se blíží nějaké významné výročí, státní svátek a podobné příležitosti. Čeká ho totiž nadmíru důležitá prácička, bez které by se žádná taková příležitost neobešla. Rovnač stuh ví naprosto přesně, co má dělat. Nikdo ho k tomu sice neškolil, ale okoukal to od rovnačů stuh z minulosti, stejně jako to budoucí rovnači stuh okoukají od těch současných.

Takže nejprve je nutné slušně a decentně se obléct, a potom se dopravit, častěji nechat se dopravit na místo konání. Zde se musí nasadit vážný výraz, protože výraz veselý se nehodí. Po krátkém projevu, který někdy pronese i sám rovnač stuh (jsou i případy, kdy se projev nekoná), nadchází rovnačova chvíle. Dva vojáci v perfektních uniformách nesou věnec (v případě menšího věnce to zvládne jeden voják). Na milimetry přesnými pohyby dopochodují k místu, kam má být věnec položen a rovnač stuh je následuje v předem daném odstupu. Pak se zastaví, vojáci perfektně nacvičenou choreografií položí věnec, zasalutují, udělají vpravo v bok a odpochodují. Nyní přistupuje rovnač stuh, porovná stuhy na věncích, a když je spokojený, udělá pár kroků vzad, pokloní se a odejde tam, kam je mu určeno (buď vlevo nebo vpravo, liší se podle místa konání). Někdy je rovnač stuh jen jeden, ale pokud je to větší akce jako třeba dnes, může jich být docela slušný zástup.

Nic proti kladení věnců. Je to způsob vzdání úcty něčemu nebo někomu a to beru docela vážně, zvlášť když to něco nebo někdo za něco opravdu stojí. Ovšem rovnači stuh mi přišli vždycky směšní. Ti vojáci mají kladení věnců tak perfektně nacvičené, že po jejich odchodu není co rovnat. Sledoval jsem je už hodně dlouho a jen občas se stane, že jsou stuhy nějak pokroucené, za což většinou může větrné počasí. Avšak rovnač stuh prostě musí na stuhy sáhnout a porovnat je, i když to vůbec není třeba. Jen se poklonit a tím vzdát úctu nestačí.

No a tak se rovnači stuh zase rozešli do svých domovů k rodinám či milenkám a milencům s vědomím, že 17. listopadu zase porovnají nějakou tu stuhu. Někteří mají možná v diáři rovnání stuh i v tomto mezidobí při příležitosti nějaké té státní návštěvy. Co bychom si bez nich počali?

Dopisy

Sun, 16 Aug 2009 16:09:11 +0200

...

Ahoj Hanku!

Nějak nevim, co napsat na úvod, tak Ti popřeju všechno nejlepší k narozeninám. Věřim, že je pořádně oslavíš. Jak taky u Tebe jinak. Dostal jsem od kámošky k narozkám dvě knížky Tvých povídek. U nás vyšly jako Těžký časy a Pobryndané spisy. Tak se těšim, až se do nich pustim. Ostatně jako na každou Tvojí knihu a ke všem se průběžně vracim, protože ty Tvoje básně, povídky a romány, to je těžká palba. Vždycky mě dostáváš. Slyšel jsem názory, že Bukowski byl jen prasák, kterej psal o tom, jak chlastá, sere, šuká a nic víc v tom neni. Spousta zasranejch keců proti Tobě, ale už na to neodpovídám, protože vim, že Ty bys je poslal do prdele a myslel si svý. Zpočátku jsem se pokoušel vysvětlit, že to tak neni, ale nemá to cenu. Když někdo vidí jen tohle, tak ať si políbí. Stejně je to jen banda tupounů, co si sotva vrznou. Ne že bych teda já šoustal denně, ale jak víš, zkurvil jsem to jednim skokem do vody a teď už to holt neni jako dřív. Tvých výkonů jsem sice nedosahoval, jak v sexu, tak v chlastu, ale co se sraní týče, to jsem si taky dokázal vychutnat a moc dobře vim, jaký blaho je takový s citem vypuštěný pivní hovno. U mě jinak vcelku nic novýho. Pár lidí mě pěkně sere. Bohužel jim to nemůžu naplno narvat do ksichtu, protože jsem jaksi odkázanej na jistý jejich služby, co se mýho ochrnutí týče, takže musim držet hubu a krok. Jo, jasně, je to k posrání, když nad Tebou má takovou převahu nějaká blbá pipina, ale co s tim nadělám. Leda hovno. Moje literární činnost dost stagnuje. Nějak mi to prostě nejde z palice. Co jsem napsal, nikdo nechce, ale ani se moc nedivim. Je to spíš lepší průměr. Ale nijak se tim nestresuju. Dokážu přijmout, že jsem se nenarodil jako spisovatel. Napsal jsem jednu báseň a nazvali mě kvůli ní hnusným prasákem. Pohoda, žíly mi to nerve a svým způsobem to byla pochvala, protože jsem aspoň vytočil pár neukojenejch hulibrků. Pošlu Ti ji s tímhle dopisem. Ty vole, tuhle kouknu na polici, kde mám všechny Tvoje knihy a vidim, že proti Tobě tam trůní Shakespeare. A kurva, řikám si, to by se Hankovi nelíbilo. Vim, že Tě docela sral svejma nudnejma kecama. No, ne ve všem se shodnem, kámo, protože mě docela baví, i když je teda fakt, že sem tam mě i nudí. Ale to je jedno, každej čte něco jinýho a kdyby se všichni lidi shodli, byla by to děsná nuda. Tak jo, chlape, měj se fajn a až tam k vám jednou dorazim, bude to pořádná kalba.

Skip

***

Nazdar Skipe!

Díky za přání a obratem i Tobě všechno nejlepší. Od rána chlastáme s Célinem a Johnem Fantem. John je v poho, ale Céline je na sračky. Řeknu Ti, trvalo to dlouho, než jsme ho s Johnem ukecali, aby si dal panáka. On vůbec nepil a snad byl i něco jako vegetarián, nebo co. To se nedivim, že mu ke konci začal sračkovatět mozek a psal jak hovado. Z toho by zblbnul každej. Teď už je ale v pohodě, když jsme si ho s Johnem vzali do parády. Akorát pořád málo vydrží. Ale to se poddá. Času máme dost. Jak píšeš s tim Shakespearem, tak si představ, že ten alžbětinském šmejd chtěl nedávno Célina vojet. Přišel jsem akorát včas. Céline už byl rezignovaně vohlej na stole s kalhotama dole a Willy vyndaval ptáka. Tak jsem mu dal pořádně přes držku, hovadu jednomu, až z toho začal koktat, takže má problémy s jambickým pentametrem. Ježiš, tyhle sračky s blbým rytmem mi ale lezou na nervy. Céline z toho byl dost mimo a pořád mi děkoval. A Shakespeare, co vim, tak dál šuká jen tu hnusnou pizdu Alžbětu. Ta báseň, cos mi ji poslal, je technicky teda nic moc, což sám víš, ale fakt je, že je pravdivá a že to někoho nasralo, na to kašli. Kolikrát se mi stalo, že nějaký ženský smrděla kunda. Je to hnus, ale na druhou stranu je to lidský a kolikrát mně, tobě nebo komukoliv dalšímu smrdělo péro, bůhví. Svět se kvůli smradlavým kundám a čurákům nezboří a šukat se bude vesele dál jako se šukalo kdysi v jeskyních. No a ty lyrický kecy, to je fakt vopruz. To přirovnání ke kouli mokrýho hajzlpapíru hozený do ksichtu je přesný. Že Ti psaní moc nejde, to je fuk. Buď to vyjde nebo nevyjde. Hlavní je neposrat se z toho, ať to dopadne tak nebo tak. Ale Ty jsi v klidu, takže pohoda. Hele, bejku, drž se a až se sem k nám dostaneš, tak to rozjedem. Ale znáš mě, jak se napiju, nejsem zrovna kamarádskej.

Hank